…si zaběhat. Pronesl na mou adresu syn při pravidelném sobotním úklidu.
Ano, domníváte se dobře. Byla jsem příšerná. Doslova nesnesitelná. Nervózní, podrážděná, vše mi vadilo – a to bezdůvodně.
Dokonce ani svou oblíbenou „Vypsanou fixu“, kterou mi Robin pustil pro navození dobré nálady, jsem nechtěla slyšet. A to už je tedy co říci…
„Hele, mami, kdy jsi běhala naposledy?“ zeptal se mě.
„V úterý.“ zavrčela jsem.
„Hm, ty to tedy flákáš..“ protáhnul Bobeš.
„Bolí mě noha.“ procedila jsem skrz zuby. (Mám namožený zadní stehenní sval a protože zlobil už dost dlouho, tak jsem si naordinovala nucený klidový režim a na tenisky se chodila pouze z povzdálí toužebně dívat.)
„Ne mami, vážně. Běž si ven zaběhat. Já to tady zvládnu uklidit – i s Aňulí.“ dodal velkoryse. (Vysvětlivky: Aňule = jeho tříletá sestra)
A tak jsem se po chvíli nechala přesvědčit, převlékla se, nasadila si na hlavu kšiltovku, obula tenisky a vyrazila do lesa.
A už po prvních uběhnutých metrech jsem cítila, jak ze mě ta příšerná nervozita padá a podrážděnost mizí.
V tom mi to došlo. Moje tělo si zvyklo na běhání 4x až 5x týdně - někdy i častěji a tak dostávalo svou pravidelnou dávku endorfinů. A teď náhle mělo skoro čtyřdenní běhací výpadek, tím pádem endorfinový utrum - a dostavily se abstinenční příznaky. Tělo se proto začalo krutě dožadovat opětovného přísunu opojných hormonů a proměnilo mě v nesnesitelnou fúrii.
Běžela jsem a běžela. Již v půlce prvního kolečka jsem si uvědomila, že se na všechny a všechno kolem vesele zubím. Na kolegy běhače, cyklisty, pejsky, kteří se mi pletli pod nohy, batolata na dětském hřišti, šneky závodící na pěšině. Dokonce i na ještěrku, jež se vyhřívala na sluníčku - uprostřed Prahy jev docela nečekaný – takže jsem se jí pořádně lekla.
Bylo mi úžasně. Nejprve jsem měla v plánu uběhnout si cvičně jen tak 6 kiláků. Že to prostě nebudu přehánět. Jenže jak jsem běžela a bylo to tak skvělé, vůbec se mi nechtělo domů… Zkrátka, nakonec jsem těch kiláčků měla11 a klidně bych běžela dál, kdybych se nebála, že si tu nohu znovu namůžu. Cítila jsem se neuvěřitelně fajn. S malým časovým odstupem se teď domnívám, že jsem se jednoduše endorfinově předávkovala.
Zpátky jsem se vrátila rozesmátá, pohodová, plná elánu a energie.
„To byl bezvadný nápad vyhnat mě ven běhat.“ řekla jsem pak synovi.
„Já vím.“ řekl a nevinně se při tom usmíval. Prostě skromnost sama.
„Byla jsem hrozná, že?“ zeptala jsem se ho.
„Hm, to teda jo.“ pronesl.
„To víš. Máš zkrátka matku závislačku…“
Nejprve se na mě nechápavě podíval a pak se rozesmál. „Naštěstí ta tvoje závislost nemá tak hrozné následky. Stačí jen dohlédnout na to, abys měla pravidelný výběh.“
Když jsem to pak povídala tatínkovi do telefonu řekl mi: „To máš dobré. To když jsme podráždění my s mamkou tak se musíme pohádat, abychom se vyventilovali a bylo doma po dusnu. Jen dej bacha, abys jednou nemusela běhat pořád.“
A tak mám pro všechny radu: Pokud vás něco tíží na duši, běžte si zaběhat! Problémy to nevyřeší, ale zaručeně vám bude lépe. Jen si dejte pozor, abyste nedopadli, jako Forrest Gump. To by bylo docela časově náročné… :)
