Trapasy aneb vše nevysvětlíš II.

Slyšela jsem bezpočet příběhů, kdy dítko uvedlo své rodiče do poněkud prekérní situace např. svým dotazem nebo prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě se u nich – asi jako každý – výborně bavím. Ovšem, když se  hlavním aktérem takového správného dětského trapasu nebo chcete-li úsměvné příhody stanu sama, většinou mi to začne připadat vtipné až s dostatečným časovým odstupem. Věříte?

Naše malá Anička dokáže být expert na tyto nepředpokládané a nečekané  situace. A i ona, stejně jako starší syn, si pro ně jaksi oblíbila MHD.

 Zrovna nedávno jsme spolu jely autobusem domů. Posadila jsem holčičku na takové to sklapovací sedadlo a stála vedle ní. Autobus přijížděl na zastávku, kde mezi dalšími lidmi čekal i dost - ale opravdu dost - objemný pán. Vím, že nastoupil do autobusu, ale nijak více jsem si ho nevšímala. Holčička však ano.

 Na příští zastávce jsme měly vystupovat a jelikož je to zastávka na znamení, potřebovala jsem zmáčknout čudlík, aby nám pan řidič zastavil.

Sehnula jsem se k Aničce, řekla jí ať sedí, že já jen zmáčknu knoflík a hned jsem zpátky. Udělala jsem asi tři kroky, zmáčkla tlačítko, otočila se – a holčička stála za mnou a něco mi horlivě povídala.

Jenže náš autobus se právě blížil  k dost prudké zatáčce, takže mě v ten moment zajímalo, abych honem popadla holčičku, posadila ji zpět na sedadlo, udržela přitom rovnováhu, neupustila tašku atd. Nevěnovala jsem tedy pozornost, co mi to ta moje cácorka zrovna povídá. Velká chyba.

Musela mi to tedy zopakovat a to ještě více nahlas, abych ji tentokrát pořádně slyšela. A tak se ztichlým autobusem nesl její jasný hlásek: „Maminko, ten pán je ale opravdu nějak moc MOC tlustý.“

Až s odstupem se mi vybavovaly kradmé pohledy a záškuby koutků úst lidí kolem, když jsem se snažila v té zatáčce holčičku posadit zpět na sedadlo - za jejího neustálého brebentění.

Naštěstí už autobus mířil k zastávce, takže jsem si tento trapas nemusela vychutnat až dokonce za zvědavého pokukování spolucestujících.

Další Aninčina příhoda, kterou mi připravila – jak to říci - „nečekanou situaci“, také začala v autobuse, ale její dohra proběhla až o několik dní později u nás na zahradě.

Jak jsem psala v jednom starším článku, Anička má za kamarádku maličkou vílu, která se jmenuje Minka Anka.

Jednou v létě si nás takhle Minka Anka našla v metru a pak s námi cestovala autobusem, do kterého ovšem nestihla včas nastoupit, protože se zdržela na trávníku u kytiček. No, bylo to docela drama. Musela potom letět hrozně rychle, aby náš autobus dohnala a protáhnout se za námi dovnitř otevřeným okýnkem. Aninka tehdy s ulehčením prohlásila: „Ještě, že je tak malinká a vlezla se do něj.“ (Toto vše znám pouze z popisu Ani. Bohužel, já stále Minku Anku nevídám…)

Za pár dnů po této příhodě k nám přišla na návštěvu jedna moje kamarádka.

„Hele, ještě má tu svoji vílu?“ zeptala se mě, když jsme postávaly na zahradě a sledovaly holčičku, jak si hraje.

„Jasně, že má. Zrovna nedávno jsme s ní zažily naprosto dramatickou situaci.“ řekla jsem a zavolala Aničku k nám, aby to tetě popsala sama.

„Aničko, řekni tetě, co se nám stalo nedávno v autobuse.“

Ani nechápala, co by měla povídat.

„Jak jsme jely a někdo s námi nestihnul nastoupit…“ napovídala jsem jí – ovšem úplně špatně, protože holčička pořád  nechápala. Nedivím se.

„No, Aninko… Kdo k nám lítá?“ snažila jsem se stále.

Andulka na mě upřela ten svůj bezelstný pohled a vyhrkla: „Strejda?“

Tentokrát jsem pro změnu na ni nechápavě vykulila oči já. „Cože? Strejda? Jakej?“

Cácorka se na mě jen usmála, pokrčila ramínky a odběhla.

Se stále absolutně nechápavým pohledem, jakého strejdu Ani myslela, jsem se otočila na kamarádku. A když jsem ji uviděla, jak tam rozpačitě stojí a neví, jak má reagovat, vyprskla jsem smíchy.

„Hele, to se mi asi bude blbě vysvětlovat, že?“ řehtala jsem se na celé kolo.

„Některé věci nevysvětlíš…“ konstatovala a když viděla mou bezprostřední reakci, smála se už také.

Pravda, některé věci nevysvětlíš… Anička například dodnes nevysvětlila mně ani manželovi, jakého strejdu měla na mysli, že k nám lítá…