…pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
„No, prosím. Sašu pochválíš – To je hezký brkaneček.“ ukázal ke své pětiměsíční sestře, kterou jsem právě dokojila. „Ale kdybych si u stolu říhl já, tak mi řekneš, že jsem pěkné prase.“ smál se.
„ A to není všechno.“ Začal dále vypočítávat seznam do očí bijících nespravedlností, kterých se na něm dopouštím.
„Jen se na to podívej. U Saši oslavuješ každý její prd. Povídáš jí – no to byl pěkný prdušek. To je dobře, že ti to jde. Nebude tě bolet bříško. Jóó, to mě bys klidně nechala puknout nebo odletět jako nafouknutý balón. A kdyby mi přeci jen něco uteklo, to by bylo zas – No, ty jsi ale prase…“
Musela jsem se smát taky.
„A co nálož v plíně? Sašu oceňuješ – To je krásný kakanec. Ten se ti povedl. Je vidět, že ti bříško funguje jak má… Ale když já jsem na oné místnosti, to je pořád – Co tam tak dlouho trůníš!“
„Protože záchod zabereš a hraješ si tam hry na mobilu.“ oponovala jsem mu.
„Jó, a s jídlem je to obdobný.“ pokračoval a na mé námitky vůbec nehodlal reagovat.
„Sašu chválíš jak hezky papá. Jak je šikovná, že neprská když ji krmíš. Jakmile se však já podívám do ledničky nebo spíže, tak hned hučíš – Co tam zase šmejdíš!“
„Jenže ty tam jen hledáš něco dobrýho na zub – chipsy, čokošku, sladké cereálie… Ale něco pořádného na jídlo si nepřipravíš.“ uváděla jsem jeho tvrzení na pravou míru. To však vůbec nevzal na vědomí a pokračoval.
„A nebo toto – Saše říkáš – Teď si budeš pěkně hrát, ano? Maminka musí chvilku pracovat. Já bych Tě nechal pracovat jak dlouho bys chtěla. Vůbec nemám potřebu tě rušit. Ba právě naopak. Ovšem místo ocenění je tu zase - Už opět hraješ ty blbé onlajnovky? To u toho musíš pořád sedět?“
„Cože? Že mě hraním na počítači nerušíš? A jak se při tom vztekáš, nadáváš a mlátíš myší i klávesnicí, to nezmíníš…“ smála jsem se.
„No a se spaním, to je taky kapitola sama pro sebe.“ pokračoval synáček a hihňal se.
„Sašu ukecáváš – Spinkej, zlatíčko, spinkej. A já? Já bych tak rád spal, ale to slyším jen – Kdy jako hodláš vstávat? Na kterou jdeš do školy? A nebo o víkendu – Nemysli si, že budeš vyspávat celé dopoledne… Takže řekni sama, copak se tady dá mluvit o nějakém rovném přístupu?“ řehtal se na celé kolo.
Jóó, dětičky moje. Každá vaše životní fáze má svá pravidla a klade různé požadavky a nároky na mě. A i když je to kolikrát pořádná fuška, nuda s vámi rozhodně nehrozí a jsem šťastná, že se spolu můžeme takhle smát.
A neboj, Robi, i Saša doroste do období, kdy za odříhnutí u stolu bude na místo pochválení častována ne zrovna lichotivými výrazy.
Tak ji nechej, ať si to své „chválící období“ ještě pořádně užije. Vždyť ty jsi ho měl taky. Úplně stejné. Jen škoda, že si ho nemůžeš pamatovat...
