Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může… a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla…
Asi každé malé dítě má svého oblíbeného „spinkacího“ plyšáka.
Já jsem kdysi měla růžovobílého pejska s plandavýma ušima. Jmenoval se Hafík a tahala jsem ho sebou všude.
Když byl mému synovi rok dostal k narozeninám plyšové lvíče Simbu, z pohádky Lví král (vybral si ho sám z regálu narvaného různými druhy plyšáků). Pojmenoval ho úplně jednoduše – Kočka.
Kočka s ním spávala, vstávala, cestovala… Byla prostě nerozlučný parťák. A Robi ji milovala.
Občas jsme ji pak museli poupravit – zašít dírky, domalovat oči… Ale je s námi stále.
Robča ji má u sebe v pokoji. Ne, že by s ní ve svých téměř jednadvaceti letech stále spával. Místo Kočky už zaujala jiná kočka – dvounohá (a jmenuje se Míša) – ale mladší dcerka Anička mu Kočku vyřadila ze zděděné sbírky plyšáků s tím, že ji v pokojíčku nechce, protože se jí bojí.
Pravda - Kočka už má do vzhledu roztomilého lvíčete, kterým byla, hooooodně daleko. Je vypelichaná, samá záplata, oči vypadají jako slepé, protože už ani nejdou domalovat… Ale je s námi stále. Ovšem – nemuselo tomu tak být…
Jednou, to bylo Robimu asi pět let, přijel manžel z nákupu. Jenže si zapomněl vzít sebou tašky a nákup měl uložený jen tak v kufru auta. Zazvonil tedy na mě, abych mu hodila nějaké igelitky dolů. (Bydleli jsme tehdy ve čtvrtém patře bez výtahu.)
Komunikovala jsem s ním z okna v Robinkově pokoji. Chtěla jsem mu hodit ty tašky – jenže ze čtvrtého patra lehoučké igelitky… Potřebovala jsem je něčím zatížit, ale něčím nerozbitným a co je rychle po ruce.
A po ruce byla zrovna Kočka. Popadla jsem ji, strčila do tašky a chtěla hodit z okna, když mě v poslední chvíli zastavilo Robiho vyděšeně prosebné: „Ne, mami! Kočku, prosím, ne!“
Až pak jsem si všimla, že mé počínání celou dobu sleduje. Vytáhla jsem tedy Kočku a do igelitky místo ní strčila jako těžítko malý polštářek.
Když jsem pak uklízela v kuchyni nákup a manžel si umýval ruce v koupelně, přišel tam za ním Robinek. Držel v náruči svého plyšového parťáka, láskyplně ho zamyšleně hladil a v tom, naprosto vážným hlasem, pronesl: „Tati, víš že mi mamka chtěla zavraždit Kočku?“
Chudinka malá, bylo mi ho líto a zároveň se mi chtělo smát.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Vražda se neudála, Kočka přežila až do dnešních dnů a já už jsem si dávala pozor, abych ji nějak neohrozila.
A po této příhodě se i k plyšovým kamarádům našich mladších dětí snažím chovat více ohleduplně. :)
Chápu Aniččino trauma, když svého Tigiho někde zapomene. Takže pak za námi rychle cestuje náhradní dopravu nebo poštou…
I Sašenčinu radost, když se v postýlce setká se svou kočkou. (Ano, i naše malá Saši si vybrala za mazlíka plyšovou kočku - jen ji prozatím říká Haf Haf).
Zkrátka, vztah dítěte a plyšového parťáka nelze podceňovat :)
No, a teď tedy vidíte, jak snadno může i ve fungující rodině téměř dojít k vraždě… :)
