Jak to dopadne, když se žena na mateřské doma „nudí“? Když jí návštěvy dětských hřišť až zase tolik neberou…a co když je ještě k tomu „odporně akční“ (jak mi někdo zrovna nedávno řekl)? :)
krasna.nova.cz
Bylo to asi před čtrnácti lety. Mateřskou se svým tehdy malým synem jsem si užívala na maximum - jak jen to šlo. Chlapeček byl živější než živé stříbro, takže o zábavu bylo postaráno…Jenže…ať byly radosti s prckem sebevíce pestré, přeci jen mi cosi…tak nějak scházelo.
A pak mě něco napadlo – naprostý úlet. Co kdybych zorganizovala soutěž. A co kdyby byla z mého oboru. A co kdyby byla pro studenty středních odborných a uměleckých škol. A co kdyby to byla taková soutěž, že by je účast v ní bavila?
Jenže, jedna věc je mít nápad a druhá věc je ho zrealizovat. Bylo mi jasné, že jako samotná mamina na mateřské toho (obzvláště v oné době) moc nezvládnu.
Věděla jsem, že potřebuji nějakou organizaci, která ten můj nápad zaštítí.
Bratránek o mě nedávno prohlásil, že jsem, jako neřízená střela. Smála jsem se a moc za pravdu jsem mu nedávala, ale když se na to kouknu z druhé strany… Takže, jako správná neřízená střela jsem se tehdy vypravila za mými milovanými bábinkami do Českého svazu žen. Občas jsem s nimi spolupracovala. Navrhovala jsem pro ně masky do půjčovny masek pro děti a pomáhala jim při organizaci dětských akcí - Karnevaly, Mikulášské (byla jsem nejfotografovanější anděl v jejich historii) :), Dětské dny, apod. Prostě samá klasika, stereotyp a klídek.
A nyní jsem riskovala, že ty dobré duše dostanou infarkt, když jim přednesu ten svůj - pro jejich chápání - naprosto ulítlý nápad a když jim ještě navíc řeknu, že by se měl konat pod jejich hlavičkou.
No, jak si vzpomínám, diskuse byla dlouhá a celkem bouřlivá a o ty nejkonzervativnější účastnice se infarkt asi skutečně ucházel, ale za podpory mé dobré víly Boženky (tehdejší předsedkyně) se mi nakonec můj úúúžasný nápad podařilo prosadit. Měla jsem organizaci, která mě zaštítí a co víc – dokonce jsem obdržela i příslib malé finanční částky na pokrytí nezbytných nákladů.
A pustila jsem se do práce. Sehnala si seznam středních škola a učilišť s oděvním a uměleckým zaměřením v regionu. Vypracovala jsem přihlášky, vymyslela a sepsala pravidla. Obeslala školy s vyhlášením prvního ročníku soutěže „MODEL ÚLET“…a pak čekala. Čekala a čekala, jestli se někdo přihlásí. A přihlásil. Zájemci vymyslet, vypracovat a pak předvést ten nejulítlejší model před porotou na soutěžní módní přehlídce, se skutečně našli.
Vlastně jsem tehdy vůbec netušila do čeho se to pouštím. Akce se organizovala – dá se říci - na koleně. S minimálním rozpočtem – 5000,-Kč! Vše jsem se učila za pochodu. Dnes absolutně nechápu, jak jsme to zvládli – ale zvládli a o akci se tehdy v Havířově mluvilo, jako o nejlepší akci, která toho roku ve městě proběhla.
A tak byly další ročníky. Projekt rostl. Dostali jsme záštitu Ministerstva školství i primátora Prahy…Z malé městské akce se stala akce celorepublikového rozměru…A pak… přišlo období, kdy jsem na organizaci Úletu už z pracovních důvodů neměla čas a projekt šel na pár let „spát“.
V loni před Vánoci však za mnou přijel bratránek. Řekl, že s Uměleckou školou v Pohořelicích, se kterou spolupracuje, by chtěli uspořádat něco, jako byl můj Úlet, a jestli bych neměla nic proti tomu, kdyby akci obnovili.
Samozřejmě, že jsem z toho měla radost a souhlasila jsem. Vždyť Úlet bylo moje dítě, moje vzpomínky, můj sen.
A tak jsem se mohla minulý týden v pátek rozjet na Brněnsko na Hrad a zámek do Dolních Kounic, kde v jeho fantastických prostorách a rozlehlé zahradě, proběhl obnovený první ročník projektu.
Bylo to skvělé znovu sledovat soutěžící děti, jak vše prožívají. Holčičky a slečny, jak si užívají líčení a česání, jako profesionální modelky. Jak pak s trémou vstupují na pódium a jak se rozzáří při potlesku…
Bylo skvělé sledovat ty naprosto fantasticky ulítlé, předváděné modely, které soutěžící vytvořili…
Bylo skvělé sledovat organizátory, kteří vše zvládali s absolutním klidem a v pohodě…
Bylo skvělé vidět znovu ožívat svůj SEN.
