Je jaro. Venku všechno kvete, všude se uklízí a všechen ten veselý a očistný rumraj má nejspíše na svědomí to, co jsem se rozhodla udělat – úklid kabelky.
Kabelek mám v polici v šatně spoustu, ale ve skutečnosti nosím pouze jednu. Je naprosto dokonalá. Velká, takže se mi do ní klidně, v případě potřeby, vejde i menší nákup, ale zároveň nevypadá, jako nějaká torba. Mohu si ji vzít k sukni, k džínám, lodičkám i teniskám – prostě pro mé požadavky je naprosto perfektní.
Jak jsem ji tak nesla do koupelny, přemýšlela jsem, na co vlastně potřebuji kabelku. Když odcházím z domu, musím si sebou přeci vzít pouze čtyři věci. Telefon, peněženku, kapesník a klíče. Na to by mi mohly stačit kapsy…
Jenže ono to ve skutečnosti tak jednoduché není. Byly doby, kdy jsem sebou nosila také diář, kartáč na vlasy a kosmetickou taštičku „rychlé pomoci“, která ukrývala šminky, parfémy (klidně i tři druhy – kdoví, na který zrovna budu mít náladu). Občas i manikůru a lak na nehty. Dokonce jsem zašla tak daleko, že když bylo venku vlhko, přibalila jsem si sebou do kabelky i kulmofén a naprostou nutnost – lak na vlasy, abych si pak v práci mohla upravit účes a neděsila klienty…
No, a samozřejmě milované knížky… A uznejte sami, toto se do kapes opravdu nevejde.
Nyní se moje složení povinné výbavy kabelky radikálně změnilo. Jelikož chodím ven s malou dcerkou a se psem, musím připravit kromě kapesníků, telefonu, peněženky a klíčů, také láhev s pitím pro holčičku, podle délky trasy, jenž se právě chystáme zdolat, samozřejmě svačinu – také pro holčičku, balení vlhčených ubrousků (NAPROSTÁ NUTNOST!), rezervní svetr kdyby se venku ochladilo (opět pro holčičku). Naštěstí již sebou nemusím nosit pleny a přebalovací podložku, zato musím mít pytlíky na psí „kakance“ (protože jsem uvědomělá pejskařka), pytlíček s pamlsky a psí náhubek, kdybychom potřebovali využít MHD (zatím je náš trhač pětiměsíční štěně, takže košík nosí pouze přechodně. Ještě netuší, že za chvíli ten protivný prudič bude mít na tlamě běžně.)
No, a samozřejmě milované knížky…I když vím, že sednout si venku někde v klidu na lavičku, holčičku si nechat pouze pod „dálkovým“ dohledem hrát samotnou na dětských prolézačkách nebo pískovišti a psa mít uvelebeného v klubíčku u nohou, takže bych si mohla užívat idylky a ty knížky přečíst, je s mým čiperným dítětem milujícím adrenalinové zážitky rychloskluzu z té nejvyšší klouzačky v dostupném okolí, na kterou lze vylézt pouze po žebříků jehož příčky jsou od sebe dále, než je velikost mé dcerky, zcela naivní představa. Ale – co kdyby…
Vysypala jsem obsah kabelky na zem a probírala se nashromážděnými poklady. Jejda asi pět načatých balení papírových kapesníků, vstupenky do ZOO (památka na rodinný výlet). Ááá, tady je ten účet, co jsem potřebovala zařadit do účetnictví a nemohla ho najít…Taky papírky od bonbónů, různé reklamní letáky (exempláře ze sbírky naší Aničky, jenž si ke mně schovala) a pak trošku kurióznější předměty jako kostičky ze stavebnice, dva kousky puzzle, pastelky, nějaké kamínky – také sběratelská vášeň mé dcerky…
Vzpomínala jsem, jakou nejneobvyklejší věc jsem v kabelce kdy nesla a myslím, že to byly akvarijní rybičky. Živé.
Bylo to někdy před Vánoci a já jsem si usmyslela, že to prázdné, staré akvárium zabudované ve stěně uvedu v život a tak jsem se s vervou vrhla do svého tehdy nejnovějšího projektu. Vyhrabala kamínky, vyprala je, vyvařila. Vyhodila nevzhledné umělohmotné „rostlinky“ a nahradila je živými. Probrala jsem Aninčinu sbírku kamenů a vybrala vhodné výstavní exempláře, také mušle z dovolené, koupila jsem teploměr do vody, filtr mi přinesl manžel.
Vše bylo připraveno pro nové obyvatele našeho akvária a tak jsem se pro ně nadšeně vypravila do nejbližšího zverimexu.
Jenže – když jsem měla rybičky koupené, zjistila jsem, že pro mě manžel nemůže do obchodu přijet. Venku byla zima a já jsem se bála, že by se mi rybičky nachladily. Nu, což. Rohlíky na večeři putovaly z kabelky ven a rybičky v igelitovém sáčku s vodou namísto nich. A tak jsem se vypravila na autobus. Vím, že mě tehdy při urputném brzdění řidiče napadlo, jestli mohou rybičky dostat mořskou nemoc. Houpalo to totiž s nimi v kabelce docela slušně…
Probírala jsem se sbírkou předmětů vysypaných z mé nejmilejší kabelky na podlahu a pak jsem strnula. Jak se mi do ní dostaly reklamní letáky, papírky od bonbónů, stavebnice i puzzle – to jsme dokázala pochopit. Ale kde se tam vzaly klíče od Škodulenky – našeho prvního auta, které jsme si s manželem kdysi pořídili (Škoda 120LS) a jenž již minimálně 15 let nemáme, to vážně netuším. Navíc si jsem stoprocentně jistá, že tuto kabelku jsem si pořídila mnoho let po tom, co jsme Škodulenku poslali dále do světa.
