Skřítek Šeptal, padající tepláky a … START!

Šeptal je záludný a zlomyslný skřet, který mě provází. Někdy se objevuje častěji a někdy se zase na nějakou dobu téměř úplně ztratí. Jeho životní náplní je zrazovat mě od dobrých a užitečných předsevzetí a plánů svým vytrvalým našeptáváním. //

Svou činnost naplno rozvinul, když jsem začala s běháním.

„Ale no tak…Ještě máš čas vstávat..“ šeptal skřítek zákeřně, když mi brzy ráno zvonil budík, abych šla běhat.

„V těch vyhřátých peřinách je vážně báječně a vůbec se mi z nich nechce.“ pomyslela jsem si.

„Tak vidíš.“zajásal Šeptal nadšeně, že se mu jeho dílo daří. „A co kdybys dnes vůbec běhat nešla a ještě si místo toho hodinku zdřímla?“ mnul si spokojeně ruce.

„Houby s octem, Šeptale.“ prohlásila jsem a razantně vstala z postele. Sice jsem se po měkoučké peřině tajně po očku ohlédla, ale před Šeptalem jsem si hodlala zachovat tvář. „To by se ti líbilo, co? Abych se od tebe nechala navést a zůstala se válet v posteli namísto plnění svého plánu.“ podívala jsem se na něj. „Takovou radost ti však milej, zlatej neudělám.“ Se zadostiučiněním a s nadhledem jsem si prohlédla jeho náhle značně  protažený obličej a šla se obléknout do tepláků.

„Jé, ty se rozcvičuješ?“ přišoural se ke mně opět Šeptal, když jsem se připravovala na vyběhnutí. „A tebe to baví?“ zeptal se s poťouchlým úsměvem.

„Ne, nebaví.“ odpověděla jsem mu a chtěla jsem dodat ať neotravuje, ale nestihla jsem to, protože on hned rychle pokračoval.

„No, tak se na to vykašli, nezdržuj se a pojď už ven běhat.“ nabádal mě náhle s hraným nadšením.

„Půjdu, až se pořádně protáhnu. Přeci si kvůli tobě nenamůžu úpony.“ zmrazila jsem ho a pokračovala jsem dále v činnosti, která mě vážně táááák strašně nebaví.

„Hele, už si můžeš odpočinout.“ nabádal mě zase jindy, když jsem se snažila celou naplánovanou trať uběhnout najednou. „Podívej se, kolik jsi už toho uběhla. Takový kus! To si vážně zasloužíš odpočinout, tak klidně zastav, přejdi do chůze. Vydýcháš se…“

„Ani náhodou, Šeptale.“ okřikla jsem ho. „Ještě nepotřebuji zastavovat. Sice jsem trošku zadýchaná, ale ještě můžu běžet. Maximálně zpomalím…“

„A to ještě jde?“ zeptal se skřítek s ironickým úsměškem.

Navzdory Šeptalovým snahám jsem poctivě celé léto běhala a trénovala, abych ten 10km běh, který jsem si předsevzala,  na konci srpna zvládla. Běhala jsem na chalupě, na Moravě, když jsem navštívila rodiče. Běhala jsem prostě všude, kde jsem byla. A pokaždé, když jsem Šeptala neposlechla jsem ucítila malé vítězství – ne nad tím poťouchlým skřítkem, ale sama nad sebou.

Den před WE RUN PRAGUE jsem podle tréninkového plánu měla uběhnout poslední trénovací 3km.

Vypravila jsem se tedy do lesa. Vzala jsem si tehdy náhradní tepláky, které jsem na sobě již nějakou dobu neměla. Bývaly mi vždy trošku volnější, ale netušila jsem, že nyní je jejich volnost tak znatelná.

Rozběhla jsem se a hned po prvních pár desítkách metrů jsem začala pociťovat, že tepláky nepříjemně klesají. Vytáhla jsem je nahoru a běžela dále. Tepláky však opět začaly poslouchat zemskou gravitaci a v rytmu mých kroků se postupně sunuly dolů.

„Co teď?“ pomyslela jsem si. „Když se vrátím domů převléknout, tak nestihnu jít zpátky běhat, protože malá dcerka už bude vzhůru..“ A kde se vzal tu se vzal už tu byl Šeptal. „Jé, co se ti to děje?“ ptal se s hraným soucitem. „To je ale vážně nepříjemná situace…To budeš muset jít domů a dnešní trénink oželet…“

„Hele, Šeptale. Víš co mi můžeš?“ zavrčela jsem na něj vztekle, chytila jsem vpředu tepláky, vytáhla je do pasu a aniž bych je pustila jsem se rozběhla.

„Co blázníš!“ volala za mnou Šeptal. „Takhle přeci nemůžeš běžet!“

„Tak se koukej!“ houkla jsem na něj za sebe a běžela jsem dále.

Ano, uběhla jsem poslední tréninkové 3 km tak, že jsem si vpředu držela tepláky, aby mi nespadly. Pohled na mě musel být opravdu komický a spíše než trénink to připomínalo, že běžím, protože spěchám na toaletu.

Ale celý tréningový plán jsem poctivě absolvovala a pak jsem se mohla – no, ne zrovna s klidem - postavit na start svého úúúplně prvního běhacího závodu v životě.

A byl to pro mě zážitek. Hladina adreanalinu pomalu stoupala už když jsem cestou do Žlutých lázní, kde byl start, potkávala hloučky dalších běžců ve stejných tričkách (to moje však bylo ukryto v batohu).

Očekávání, lidé, napětí před startem, útržky hovorů…A pak to konečně začalo! Startovní zatroubení!  A já jsem běžela a běžela spolu s téměř deseti tisíci dalšími lidmi. Cestou kolem trati nás povzbuzovali naprosto cizí lidé, tleskali nám, když jsme kolem nich probíhali, na nábřeží nás zdravili troubením projíždějící lodě…Prostě ZÁŽITEK!

Co se mi však na celé akci líbilo nejvíce bylo to, že se nikdo na nikoho nerozčiloval (i když mu třeba někdo vběhnul do cesty), nikdo se na nikoho nezlobil, nerozkřikoval. Naopak všichni, jakoby drželi za jeden provaz. Povzbuzovali se navzájem, usmívali se, i když už nemohli…Bylo to skvělé.

A když jsem pak proběhla cílem, tak navzdory tomu, že jsem měla pocit, že budu nejspíše zvracet, zachvátila mě naprostá euforie, protože JÁ JSEM TO ZVLÁDLA!!!

A jaká byla moje radost, když jsem se pak podívala na mobil, kde mi přišla SMS s informací o mém čase! Za dva a půl měsíce trénování, kdy jsem se jako absolutní neběhavec rozhodla přihlásit do tohoto závodu, jsem těch 10 km skutečně uběhla s časem 1hodina 4 minuty. Což byl daleko lepší čas, než jsem si přála mít!

Svého prvního cíle jsem dosáhla. Tak, a co dál?

Od WE RUN PRAGUE  již uběhnul více jak měsíc. Mě na ledničce visí další tréninkový plán, který se zdárně plní zakroužkovanými dny, kdy mám „splněno“. A já běhám a běhám…

Zapomněla jsem, že jsem ještě nenapsala na co že to nyní trénuji. Na svůj první půlmaratón, který běžím tuto sobotu v Plzni. Tak mi, prosím, držte palce, ať to zvládnu.