Sakra, zase ty záda!

Manžel se rozhodl, že zkrášlí zahradu před domem a to tak, že udělá nový chodníček a schůdky (na místo malého kopečku) vedoucí k jezírku. Je velice šikovný, o tom žádná… a každá pozitivní, kreativní aktivita se má podporovat. 

Tento názor zastávám. Jenže…

„Proč nepočkáš na Robina, až přijde domu, aby ti pomohl s těmi kachlemi?“ zeptala jsem se ho, když jsem viděla, jak se tahá s těžkými, betonovými dlaždicemi lemovanými železem. (poznámka: Robin je náš již dospělý syn)

Podíval se na mě velmi výmluvným pohledem. Manžel není zrovna ukecánek, takže jeho mimiku, pohledy a gesta již umím rozklíčovat a můj mozek si je převede to verbální komunikace. Tentokrát říkal: „Nedělej ze mě dědka.“ A tahal se s kachlemi dál.

„Hm, jak myslíš.“ pokrčila jsem rameny. „Jen jsem zvědavá, co na to zítra budou povídat tvoje záda…“ načež jsem se otočila a šla vařit oběd.

A zatímco jsem vařila ten oběd, napadl mě naprosto skvělý nápad. Vymalujeme!! A konečně i přestěhujeme pokoje. Děti budou mít ten větší pokoj, z haly bude obývák s nádherným obrovským oknem do zahrady a vzadu bude ložnice. Bomba! Byla jsem na sebe nesmírně pyšná, jak jsem šikovná a jak jsem to vymyslela. A při obědě jsem to nadšeně sdělovala manželovi.

Chudák, vykulil oči a jen polknul. „A kdy, to, jako, budeš chtít provést?“ zeptal se obezřetně.

„Zítra začnu.“

Odpovědí mi byl opět výmluvný pohled, který můj mozek převedl ve slova podobná něčemu jako: „Proč já blázen jsem si nevzala Pištu Hufnágla…“

Druhý den ráno měl manžel poněkud problém vstát. Samozřejmě, že jeho záda protestovala proti vláčení těžkých dlaždic – a to dost vehementně.

„Miláčku, namažeš mi záda?“ zeptal se mě.

Polkla jsem poznámku – Já ti to říkala - a šla do koupelny pro Ortophyt – zázrak v podobě masážního gelu podle staré altajské receptury a namazala jím manželovi záda.

„Čím mě to dnes patláš?“

„Tím, co ti pomůže. Uvidíš.“

Opět pouze pohled – dekódovala jsem ho jako – No, když myslíš…

A zatímco šel manžel do práce, já jsem nezasedla k počítači, jako obvykle, účetnictví jsem odsunula a vrhla jsem se do naprosto jiné pracovní činnosti.

Stěhovala jsem nábytek z místnosti do místnost – kde se zrovna nejlépe vlezl, zakrývala ho, připravovala si malířské náčiní, abych zjistila co nám chybí a je potřeba dokoupit...

Když manžel přišel na oběd domů, nestačil se divit. Nic, ale opravdu nic nebylo na svém místě. Nábytek byl nahuštěn doprostřed místností a jelikož byl pod bílými plachtami, vytvářel zdání jakéhosi nesourodého sousoší.

„Hm, to jsem nevěděl, že mám tak silnou ženu, která si odstěhuje skříně, postele, police…“ pronesl vláčně.

„A proč bych to neodstěhovala? Jenom jsem to přešoupala.“ sdělila jsem mu.

„No, já jsem jen zvědav, co na to budou zítra říkat tvoje záda..“ pronesl, jakoby nic a šel pátrat do kuchyně po něčem k snědku.

„Moje záda, moje záda.“ mumlala jsem si pod nosem. „To říká ten pravý.“

Jenže…

Druhý den ráno jsem měla jaksi problém vstát z postele… Záda, ty potvory zrádné protestovaly proti mé emancipované samostatnosti a to také dost vehementně.

„Miláčku…já mám takový nápad.“ pronesla jsem jakoby nic.

Manžel se na mě podíval s čitelným zděšením v očích, co mě zase napadlo.

„Budeš chtít měnit i okna?“

„Nééé, to nééé… ale, co kdybychom se teď…ehm… mazali navzájem. Ortophyt je v koupelně na poličce.“