Jinej stav je jinej stav

Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška…  

Odvedla jsem ráno dcerku do školy a rovnou se vypravila na lékařskou kontrolu k  Apolináři. A tak se stalo, že jsem se po dlouhé době připletla do ranní špičky. Asi si to dokážete představit.

V metru všichni chvátali, spěchali, kličkovali… zatímco já jsem se jen tak pomaloučku šinula svým tempem a snažila se těm sprintujícím lidem moc nepřekážet. A v tom mi to došlo. Jo, to je ten jinej stav. Ještě před pár měsíci jsem byla jedna z těch spěchajících, chvátajích, zatímco teď jsem ráda, že jsem schopná se vůbec  přesunout. A když u toho navíc nefuním moc nahlas, považuji to za nebývalý úspěch.

Začala jsem si uvědomovat, že to ale vlastně není jediná změna, která mě v poslední době postihla…

Tak například schody jsem vždy vybíhala. Stát na eskalátoru mě totiž fáááákt nebavilo. Kdežto teď si na pojízdných schodech s klidem postojím a kdyby tam byly k dispozici sedátka, jako v některých výtazích, s radostí využiju i jich.

Také jsem přestala být stíhač autobusů, tramvají a souprav metra, které jsem vždy svižně a úspěšně dobíhala.

Teď docházím na zastávku a když vidím, že mi právě přijel bus, který bych dříve s přehledem doběhla, kouknu se na pupek přede mnou, pohladím ho a mrňousovi uvnitř řeknu: Zase tak moc nespěcháme, že?

Pak dojdu v klidu na místo, sednu si na lavičku, vytáhnu knížku – a počkám na další spoj.

Dokonce se u mě projevila jakási nezvyklá trpělivost. Před pár měsíci, když jsem přišla na zastávku MHD a zjistila jsem, že mi dopravní prostředek jede AŽ za 5 minut, rozhodla jsem se jít na další zastávku, protože trčet na jednom místě bylo pro mě  prostě nemyslitelné.

A nyní? Zjistím, že mi bus jede za 10 minut, pohladím pupek, mrňouskovi řeknu, že ty spoje vůbec nenavazují - a hádejte co? Jdu si sednout s knížkou na lavičku.

Taky jsem zjistila, že v devátém měsíci není tak jednoduché přehodit si při sednutí elegantně nožku přes nožku. Na klíně se mi totiž vždy uvelebí pupek a nožka tím pádem nejde ladně přehodit přes druhou. Není tam na ni místo.

No nic. Kdesi jsem četla, že pravé dámy si při sezení nohy přes sebe nikdy nedávají. Maximálně je zkříží přes sebe v kotnících… A tak si tedy hraji na dámu.

Další docela zásadní změna je TĚŽIŠTĚ. Nepřibrala jsem sice nějak extra moc. Lékaři a sestřičky mě dokonce chválí, že jsem jak podle tabulek – jenže - když se těch 12kg, na které nejsem zvyklá,  objeví převážně v přední části těla, musím si zkrátka na správné vyvažování dávat pozor.

To platí hlavně při vstávání z podřepu. Abych pravdu řekla, tak se téhle pozici v poslední době vyhýbám, jak to jen lze. Takže např. když jsem si nedávno chtěla obléknout něco, co mám v šatně umístěno ve spodní poličce a představila si, jak se pak snažím zvednout a sápu se po vyšších poličkách, abych našla nějakou oporu, svůj původní plán jsem rezolutně zamítla a rozhodla jsem se obléci si něco jiného, co je uloženo na, pro mě momentálně, dostupnějších místech.

A zvednout se z podřepu bez opory – tak to teď beru, jako výkon hodný olympijského ocenění.

(O hekání, funění a supění, které tento výkon provází, tady však raději psát nebudu.)

Dokonce mě napadlo, že by vůbec nebyl od věci takový menší, přenosný jeřáb, s jehož pomocí bych se mohla bez problémů dostat z podřepu do stoje vzpřímeného…

Toto je však samozřejmě jen malý výčet změn, které jsem u sebe v poslední době zaznamenala a které jsem si uvědomila.

Jo, prostě jiný stav je jiný stav… Ovšem teď mě tak napadá, že já se té své pupkové zátěže za pár dní zbavím. A ocitnu se zase v tzv. stavu „normálním“.

Co si však počnou např. ti pánové, které potkávám v naší oblíbené hospůdce a kteří mají svou setrvalou pupkovou zátěž kolikrát i daleko větší než já teď?

Nóóó… řeknu vám - nezávidím jim… A možná, že ten přenosný jeřáb není zas tak uhozený nápad…