Před čtyřmi lety jsme se stěhovali. Bylo to takhle na začátku jara a v tom stěhovacím a následném po-stěhovacím shonu, mě náhle začaly svědit, řezat, pálit, slzet oči. Kýchala jsem, jako bych trénovala na nějaký kýchací závod a nos mě svědil, že bych ho nejraději utrhla a zahodila někam hodně daleko.
Při pohledu do zrcadla (když jsem ho konečně vyhrabala) jsem se zhrozila. Můj obličej připomínal podivně nateklého angorského králíka.
„Proboha, co se to se mnou děje?“ vyděsila jsem se. A pak se mi do hlavy vkradla dotěrná myšlenka: „Že by to byla alergie?“
„To je blbost.“ Hned jsem sama sebe přesvědčovala. „V životě jsem na nic alergická nebyla – tedy až na pár lidí…“
Přímo před okny nového bydliště jsme měli nádhernou alej bříz. Což o to – pohled to byl opravdu krásný, jenže později jsem zjistila, že právě tento strom je původce mých potíží.
Naštěstí je jediný. Následující roky na začátku jara jsem tedy nasadila Claritine a krizové období vcelku snadno přežila. Léky jsem snášela dobře a bez nějakých vedlejších následků.
A tak letos, když mě vcelku brzy - vzhledem k roční době a teplu - postihly již známé příznaky (i když s menší silou) a syn se mě zeptal: „Mami, co ti je? Vypadáš jak zombi.“ – což tedy značně nadsadil - vzala jsem si osvědčený lék.
Jenže ouha. Náhle jsem byla unavená, podrážděná, přecitlivělá…Prostě hrůza. Sama se sebou jsem měla problém vyjít a což teprve chudáci zbylí členové rodiny.
Po dvou dnech jsem si již protialergickou tabletku nevzala. A najednou jsem byla zase v pohodě – tedy až na to, že jsem opět vypadala, jako zombi.
Nechtělo se mi věřit, že jsem se cítila tak mizerně díky léku, který jsem předchozí roky brala bez potíží.
„No, víš, ono je klidně možné, že se ti podařilo za toho ¾ roku, co jsi přešla na jinou stravu, čaje a bylinky, organismus pročistit na takovou míru, že se prostě té chemii brání.“ Řekla mi na to kamarádka. „Sama říkáš, že se ti letos alergie , v porovnání s předchozími roky, projevila celkem slabě. To by tomu nasvědčovalo.“
„Hm, a co když je to jenom tím, že je začátek mé alergické sezóny a ten pravý nápor teprve přijde?“ oponovala jsem jí.
„Věř a víra tvá tě uzdraví.“ zasmála se Zdenička. „A k tomu věření si zkus koupit Mumio, to by ti mohlo taky pomoci.“
„Jakou mumii?“ nechápala jsem.
„Ne mumii, ale Mumio. To je taková jakoby smůla ze skal. Obsahuje to spoustu minerálů a látek, které naše oslabená těla potřebují. Ale připrav se na skutečný nápor energie.“vysvětlila mi má přítelkyně a potutelně se smála.
Tak jsem se tedy rozhodla, že budu věřit, že mě letos alergie jen tak slabě lízne a navíc jsem si objednala i ten zázrak Mumio (poté, co jsem si o tom načetla hromadu věcí).
No, divně se to jmenuje, divně to vypadá a strašně to chutná, ale hned první den, kdy jsem si ho vzala, jsem od rána do večera lítala jak Králíček Duracell, v pohodě, spokojená, nadšená, plná energie, neunavená…A co víc, za celý den sem tam kýchnu, sem tam mě zasvědí nos a oči vůbec neřežou.
Takže teď nevím, zda je to tím, že se mi skutečně podařilo organismus pročistit, takže je letos moje alergie slabší, nebo mi pomáhá přesvědčení, že se mě nějaká alergie absolutně netýká a nebo že by to bylo to Mumio? Nebo vše dohromady?
Ať je to tak či tak – nejdůležitější pro mě nyní je, že nevypadám ani jako nateklý angorák, ani jako zombie. A to že si občas kýchnu – to je prostě Na zdraví.
