Bylo jednou jedno malé království. Mělo nádherné hory, hluboké řeky, bohaté lesy, úrodná pole… Byl to prostě krásný kus Země. Lidem by se tam mohlo žít tak dobře… Jen potřebovali, aby je někdo kvalitní a zkušený vedl. Aby tu jejich zem dokázal řádně spravovat. A aby měli jistotu, že to skutečně bude ten pravý člověk, tak se rozhodli, že si budou svého krále volit sami.
Vyhlásili tedy, ať se přihlásí ten, kdo si myslí, že by mohl být jejich nejlepší král. Kandidátů byla celá řada.
Lidé však byli náhle na rozpacích. Jak mají vybrat toho správného? Podle čeho?
Nakonec většina zvolila jednoho muže. Uvěřila jeho slibům. Nefér a populisticky vedenou volební královskou kampaň nejspíše považovali za znak síly a toho, že se jejich nový král dokáže s nesnázemi a překážkami rázně vypořádat.
Asi zapomněli na to, jak se jim tento kandidát před lety již jednou pokusil vládnout. Jak nekvalitně tehdy reprezentoval jejich království a že hulvátství bylo v té době považováno za jeho charakteristický znak.
To vše bylo nyní zapomenuto a země měla NOVÉHO KRÁLE.
Poddaní se těšili, že si jich tento král bude vážit. Vždyť díky nim se do tohoto důležitého úřadu dostal.
Ó, jaké nastalo v království mezi prostým lidem rozčarování. Sotva totiž dosedl tento jejich JIMI zvolený král na trůn a na hlavu mu vložili královskou korunu, začal se opájet mocí mu svěřenou. Na všechny vlivné posty okamžitě dosazoval pouze své vyvolené oblíbence.
Nikdo, kdo nesdílel jeho názory nemohl v zemi zastávat žádné důležité místo. Nepohodlných lidí se bezostyšně zbavoval.
Svou moc začal král využívat a dokonce zneužívat a to nad rámec jeho zákonných možností a pravomocí, které mu z úřadu vyplývaly.
Svým chováním a vystupováním dával všem povýšeně najevo, jak jimi ve skutečnosti pohrdá.
Jednoho dne se rozhodl, že pro svůj lid přeci jen něco hezkého vykoná a nařídil, že bude vystaven královský poklad (jinak pečlivě ukrytý v klenotnici), aby se poddaní mohli alespoň trošku pohledem pokochat tou nádherou. Aby si tak mohli připomenout bohatost a hloubku své historie.
Mezi lidem zavládla radost s očekáváním této slavnostní události. Poddaní stáli a čekali dlouhé hodiny ve frontách, jen aby se dostali do královského hradu a mohli kratičkou chvilku obdivovat krásu svého historického pokladu.
Tolik si této chviličky vážili a tolik jim připadala slavnostní a vážná.
Jenže tak to rozhodně nepřipadalo jejich králi. Ten totiž přišel na samotné zahájení výstavy v poněkud zvláštním stavu. Nekoordinované pohyby a vratké kroky doprovázel nesrozumitelným brumláním s přitroublým výrazem v obličeji.
Prostý lid nevěděl, co si o tom má myslet. Copak si jich ten jejich král tolik neváží, že mu ani tato slavnostní událost nestála za to, aby se jí důstojně zúčastnil?
A nebo mu naopak slavnostní připadala a to tak moc, že slavil a slavil…
Na četné dotazy byl nakonec Královský úřad nucen reagovat a královo vystupování vysvětlil jeho zdravotním stavem. Pan král měl virózu. Ještě se Úřad pozastavoval nad tím, že se jejich král pro svůj lid tolik obětuje. Na úkor svého zdraví se účastní svých povinností a zlí jazykové ihned jeho indispozici vysvětlují pomlouvačně a toto záslužné chování krále absolutně znevažují.
Nu, není divu, že když se tedy takhle jednou v noci pantáta Camfourek vrátil ze své oblíbené hospůdky v poněkud podroušenějším stavu, že se na rozlícenou paní Cafourkovou překvapeně obrátil se slovy: „Ale mámo, o jaké opici to mluvíš? Copak nepoznáš, že mám královskou virózu?“
...............
V království se snažili vymýtit zdraví škodlivý zlozvyk – kouření cigaret. Zakazovali obyčejným lidem kouřit na zastávkách povozů a v hostincích. Dokonce se snažili zavést i těžké represe pro kuřáky ve zdravotnictví a v nárocích na jejich lékařskou péči.
Svým dětem se lidé pokoušeli vysvětlit, že kouření cigaret je škodlivé a špatné.
Jenže, jak to správně provést tak, aby to mělo požadovaný výsledek, když děti hledající své vzory, stále vídaly svého krále – toho nejdůležitějšího člověka v zemi a jednoho z nejdůležitějších vzorů, které by měli mít, jak čoudí, jako starý tovární komín před regulací limitů vypouštěných zplodin?
Jak mohli policisté pokutovat prostého hříšníka kouřícího na veřejném prostranství, když jejich král bezostyšně „báňal“ i na oficiálních obrazových záznamech?
Lidé byli čím dál více rozčarovaní ze zvůle s kterou král znovu a znovu prosazoval své kroky, které vždy byly pouze v prospěch jeho samotného a jeho nejbližších stoupenců.
Dokonce se začaly ozývat hlasy, že tato první volba krále se nepovedla a spousta lidí, z těch kteří jej volili, nyní svého rozhodnutí litovala.
.....................
Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, do království přiletěl drak. A rovnou si to zamířil na hrad. Přistál v královské zahradě a okamžitě tam sežral krále, jenž si zde právě hrál se svým novým štěnětem. Marně se snažil malý pejsek páníčka bránit. Drak dupnul svou tlapou tak, že se země roztřásla a hafíka to odsunulo až do nejzazšího kouta zahrady.
Pak si drak začal servírovat další z řady nekvalitních lidí, kteří zastávali důležité funkce ve správě království a využívali je pouze a hlavně pro svůj prospěch.
Poddaný lid překvapeně sledoval počínání draka a nikdo se nijak nepokusil mu v hodování bránit. Obával se spíše co nastane, až všechny výše zmíněné osoby drak spořádá.
Když se tak stalo, odvážili se k němu vypravit svého vyslance. Chlapík – říkejme mu třeba Kuba – vyšel v královské zahradě, kde se chvíli schovával za okrasně zastřiženým keřem. Mával na draka bílým kapesníkem uvázaným na větvi, jako praporkem a opatrně se k němu přibližoval.
„Copak tě sem přivádí, mladý muži?“ zafuněl na něj drak jednou ze svých hlav.
„No, pane Drak, já – tedy my…“ bázlivě se otočil k plotu, kde se tísnil další lid „…jsme se chtěli zeptat, jaké požadavky ohledně krmení teď.. jako…budete mít. Jestli si přejete připravit krásné panny, jak je to napsáno v pohádkách a v bájích a nebo raději dáte přednost statným chasníkům…“
Drak překvapeně zamrkal a obrátil ke Kubovi i zbývající dvě hlavy.
„O čem to mluvíš, mladíku?“ zeptala se nechápavě první hlava.
„Hele, kámo. Pohádky a báje nechej v knížkách.“ pronesla ta druhá.
„Copak jste si ještě nevšimli, že já jsem slušný a čestný drak? Že žeru jen ty, kteří si uzurpují moc a z pozice svého postavení a privilegií, které si myslí, že jim náleží, škodí svému lidu?“ uraženě řekla třetí hlava.
„Teď zrovna poletím hned do vedlejšího království, kde mají královnu, která si dovoluje nařizovat věci na něž nemá právo, dokonce i okolním menším královstvím. Dělá to pouze proto, že si myslí, že je silnější, protože její zem je větší. Jedná z neoprávněné pozice síly. Sám tedy vidíš, že já o potravu nouzi nemám.“ řekla opět první hlava.
„Jó táák, pane Drak.“ ulehčeně hlesl Kuba. „Neráčejte se urazit. To my jsme se vás v žádným případě nechtěli nijak dotknout… To my jen tak – jako – pro pořádek…“ blekotal dál Kuba a pak ho něco napadlo.
„A pane Drak, když jste nám tady snědl všechny, kteří nám vládli…tak…no, nechtěl byste být teď našim králem vy? Vidím, že máte přehled a zkušenosti. Víte, co ti, kteří vládnou dělají špatně, tak se tomu dokážete vyhnout…“
Drak jen pokýval všemi svými hlavami, první a třetí se smutně pousmály a pak druhá hlava promluvila.
„Hele, kámo. Dík za nabídku. Vážně to zní skvěle, ale já moc dobře vím, jak funguje MOC. Jak dokáže pomalu rozežírat a rozleptávat i tu nejkvalitnější povahu. Jak se vpíjí do mozku, do mysli, do všech útrob a to navzdory veškerým zkušenostem, které kdo má. Víš, bojím se, že kdybych tvou nabídku přijal, musel bych pak jednoho dne sežrat sám sebe.“
Po těchto slovech drak roztáhnul křídla, mocně s nimi máchnul, až Kubovi odfouknul z větve bílý kapesník, vznesl se…a odletěl směrem k sousednímu království.
