V Ovocném království žila malinká švestička Emilka. Spolu s dalšími malými švestkami chodila do Švestkové školky. Tam si, Aničko, ty malé švestky spolu hrály, malovaly a zpívaly – stejně, jako děti v lidských školkách. Navíc se však ve Švestkové školce snažily švestičky hezky dozrát a od sluníčka dostat tu krásnou fialovou barvu. Malé švestky jsou totiž nejprve úplně zelené.
A tak švestička Emilka poslušně seděla na své větvičce, tam kde měla místo – Švestková školka je, Aničko, na stromě - a soustředila se na to, aby řádně zfialověla. Její kamarádky a kamarádi ze školky už byly celí fialoví. I Emilka fialověla pěkně. Jenže kousek od stopky měla stále takový zelený flíček. A ten ji, Aninko, tuze trápil. Ostatní švestky ze školky, se jí totiž kvůli němu posmívaly.
Emilka seděla tiše, jako pěna a soustředila se právě na ten zelený flíček, aby už zmizel a nahradila ho ta krásná temně fialová barva, jakou se švestky tolik pyšní.
Jenže ouha. Flíček ne a ne se ztratit. Stále zůstával na svém místě a Emilce se zdálo, že se dokonce ani nezmenšuje.
„Tralala, zelená fiala.“ pokřikovali na ni švestkoví kluci a dělali rukama dlouhý nos a také si ukazovaly na místo, kde byla ještě zelená.
Emilka se od nich otočila a šla na druhou stranu, na jinou větvičku. Tam však zase byla švestková děvčata.
„Emi, co to máš u stopky? Jakoby se ti tam něco zelenalo. To se snad snažíš zavést novou módu?“ pošťuchovaly ji ty švestkové holky a při tom se škodolibě chichotaly.
Emilka byla strašně moc nešťastná z toho, že se jí všichni smějí. Náhle ucítila, že už je to nad její síly toto hrozné posmívání snášet. Obrátila se a utíkala ze Švestkové školky pryč. Utíkala a utíkala a plakala a v tom svém zármutku se rozhodla, že se do školky nikdy nevrátí.
A tak se vydala po cestě stále dál a dál a šla a šla. A stále plakala a smutnila. A jak tak šla po té silnici, kde na ni pořád svítilo sluníčko, tak se stalo, že ten zelený flíček se najednou začal zmenšovat a zmenšovat a tu protivnou zelenou barvu na něm vystřídala krásná svěží fialová.
Jenže to chudák Emilka vůbec netušila, protože u silnice nebyla žádná zrcadla. Ty jsou jen u nepřehledných zatáček, ale tato cesta byla úplně rovná.
A kde se vzal, tu se vzal, náhle stál před Emilkou sám princ Jabloník. Byl totiž zrovna v těch místech na procházce a zaslechl nějaký pláč.
„Pročpak tolik naříkáš?“zeptal se Emilky. „Copak tě tak trápí?“
Uslzená Emilka se na něj podívala.
„Přeci ten zelený flíček.“ Odpověděla mu.
Princ Jabloník si začal Emilku pozorně prohlížet. Obcházel ji kolem dokola, ale žádnou jinou barvu než fialovou na ni neviděl.
„Jaký flíček?“ zeptal se jí proto nechápavě.
„Přeci ten, co mám u stopky. Nechce a nechce zmizet a všichni ve Švestkové školce se mi kvůli němu smějí.“ povídala Emilka.
„Je mi líto, Emilko, ale já na tobě žádný flíček nevidím. Všude jsi krásně stejnoměrně fialová.“
„Cože?“ vykulila na něj malá švestička překvapeně oči. „Vážně ho nevidíš? Přímo tady u stopky.“ Ukazovala mu místo, kde se ještě nedávno zelenala.
„Ne, Emilko. Žádný flíček tam není.“ říkal princ Jabloník.
„Že by už konečně zmizel?“ vyhrkla nadšeně Emilka. „Tak to by znamenalo, že se mohu vrátit do Švestkové školky.“
„A kdybys ten flíček měla, tak bys do školky chodit nemohla?“ podivil se zase pro změnu princ Jabloník. „Kdo ti to zakázal?“ zeptal se přísně. „Do Švestkové školky přeci mohou chodit všechny malé švestičky a vůbec nezáleží na tom, jakou mají barvu.“ zlobil se princ. „Tak to máme v Ovocném království zařízeno.“
„Nezakázal mi to nikdo. Já jsem odešla sama.“
„Sama? Copak nevíš, že všechno malé ovoce z Ovocného království nesmí chodit samotné daleko? To proto aby se mu nestalo nic zlého.“podíval se na Emilku přísně.
„Když já jsem byla tak hrozně nešťastná, že se mi všichni pořád jen smějí, kvůli tomu zelenému flíčku. A už jsem to nemohla vydržet a tak jsem utekla.“
„Jakže? Ty jsi utekla ze Švestkové školy? A to nikdo neví kde jsi?“
„Ne.“ přiznala Emilka a už zase natahovala moldánky.
„Emilko, neplač.“ řekl na to princ Jabloník. „Pláčem se nic nespraví. Ve Švestkové školce již o tebe určitě budou mít všichni velkou starost. Pojď, já tě tam doprovodím.“
A tak se Emilka s princem Jabloníkem vypravili zpátky na cestu do Švestkové školky.
Princ měl pravdu. Ve školce už bylo naprosté pozdvižení. Všude pobíhaly švestkové paní učitelky a hledaly malou Emilku.
Když ji konečně uviděly s princem Jabloníkem, spadnul jim kámen ze srdce a rychle se k nim rozběhly.
„Emilko, kde jsi byla.“ ptaly se jí opřekot a kolem se shromáždily i všechny ostatní malé švestičky.
„Emilka byla tuze nešťastná, že se jí tady malé švestky smály kvůli tomu zelenému flíčku. Musím říci, že to od nich vůbec nebylo hezké.“ řekl princ Jabloník a pokračoval: „Byla tak nešťastná, že se rozhodla k útěku.“
Když to švestičky uslyšely, moc zastyděly.
„To nás moc, Emilko. Nechtěly jsme tě tolik trápit.“řekly jí a všechny ji hladily a omlouvaly se.
„Jsem rád, že jste si uvědomily, jak ošklivě jste se k Emilce chovaly a doufám, že se to již nikdy nestane.“ povídal princ Jabloník.
„Ne, ne! Nestane!“ sborově hlásily švestičky. „Už se nikomu nebudeme posmívat.“
„A ty Emilko, mi zase slib, že ze Švestkové školky znovu neutečeš a že neutečeš ani nikdy jindy, když budeš mít pocit, že se ti něco nedaří. Protože útěkem nic nevyřešíš.“ otočil se princ k Emilce.
„Slibuji.“ pípla Emilka a vděčně se na prince usmála.
„Tak je to v pořádku.“ řekl tedy princ a připravil se k odchodu.
Jakmile princ Jabloník vyšel z brány Švestkové školky, všimly si malé švestičky, že Emilka již nemá žádný flíček, ale že je celá krásně fialová. Ještě jednou se jí omluvily, že jí tolik trápily a pak se všechny chytily za ruce a společně šly na ten svůj školkový švestkový strom.
A od těch dob, se Aničko, ve Švestkové školce nikdo nikomu neposmíval. A švestička Emilka už ze školky nikdy neutekla, protože věděla, že to není ani správně, ani bezpečné.
