V Zeleninovém království žila ředkvička, která se jmenovala František. Na to si však už nikdo skoro ani nevzpomněl, protože se mu neřeklo jinak než Šprýmař. Ano, Aničko, jak jeho přezdívka napovídá, tato ředkvička všem ráda tropila různé šprýmy a žerty. Jenže málokdy se těm jeho vtípkům někdo smál – tedy kromě něj. A to z toho důvodu, že totiž nikomu jinému ty žertíky příliš vtipné nepřipadaly.
Tak pro příklad ti teď řeknu o jednom jeho oblíbeném vtípku. Představ si, že půjdeš hezky v lese, budeš si užívat krásnou procházku a lesní pohodu a náhle o něco zakopneš a spadneš. Jenže ty jsi nezakopla o nějaký kořen nebo spadlou větev. Zakopla jsi o tenounký, ale dostatečně pevný provázek natažený mezi stromy. Protože byl tenký, tak jsi ho neviděla a proto jsi o něj zakopla a spadla. A o dva stromy opodál vykukuje ředkvička Šprýmař, který tam ten provázek narafičil a může se kvůli tvému pádu smíchy potrhat. Ovšem tobě to moc k smíchu nepřijde, že?
Ředkvička Šprýmař často tropil takové žertíky. Ovšem neuvědomoval si, že to již ani nejsou vtipy, ale spíše zlomyslnost a škodolibá radost, když se někomu něco nepříjemného přihodí. A vůbec nechápal, proč se ostatní nesmějí s ním. Dokonce si myslel, že nikdo kromě něj prostě nemá smysl pro humor.
Další ředkvičky si již říkaly, že by bylo dobře, kdyby sám jednou na své vtípky doplatil a na vlastní kůži se přesvědčil, jaké to je, když mu někdo něco provede a pak se mu ještě směje.
V Zeleninovém království žil také pan Okurek. A ten byl, Aničko, právě nachlazený. Trápila ho ukrutánská rýma a kašel a bolelo ho v krku, no zkrátka, vůbec mu nebylo dobře.
Pan Okurek si právě otevřel ve svém domečku okno, aby vyvětral. Kolem krku měl ovázaný šátek, nos měl celý červený od té zpropadené rýmy a kýchal a kašlal.
Zrovna, když byl pan Okurek u okna, šel kolem ředkvička Šprýmař a pana Okurku uviděl. A hned ho kluka napadlo, že tomu chudákovi nemocnému vyvede nějakou taškařici.
Chvilinku přemýšlel, co by to tak mohlo a být a už se rozběhl na louku. Tam natrhal plnou náruč kytek a ty pak potichu položil panu Okurkovi na okno.
Představ si, Aničko, co ten dareba Šprýmař vymyslel. Ty květiny totiž nebyly určené k tomu, aby udělaly churavému panu Okurkovi radost. Kdepak. Ty mu naopak měly natropit další nadělení. Šprýmař ředkvička se totiž domníval, že pan Okurka přijde k oknu, vezme ty květiny a bude se divit, kdože ho tak mile překvapil, jenže v tom pyl z těch kytiček začne trápit už tak bolavý nos pana Okurky a pan Okurka začne kýchat a kýchat a kýchat a bude úplně kýchavě k nezastavení. Myslel si, že to bude ohromná legrace a už utíkal pro ostatní ředkvičky, aby se šly podívat na tu báječnou psinu.
Ředkvičky šly za Šprýmařem, ale vůbec nebyly zvědavé na údajnou výbornou zábavu, kterou jim sliboval. Nejraději by toho chudáka, jehož chtěl Šprýmař zase napálit, varovaly. Jenže nevěděly kdo to je, tak jen postávaly a dívaly se kolem sebe, kdy co začne.
A začalo, Aničko. Pan Okurek přišel k oknu, uviděl tam položené květiny a s údivem je zvednul.
Šprýmař už se nemohl dočkat, až bude pan Okurek kýchat a kýchat a těšil se, jak se s ředkvičkami pobaví. Vůbec nepochyboval o tom, že to bude náramná legrace.
Jenže pan Okurek se začal kytičkami probírat a náhle začal jásat: „Jé, Heřmánek! A Šalvěj!A dokonce Jitrocel!“ pan Okurek rozkládal kytičky po celém okně. „Kdo byl tak hodný, že mi přinesl tyto léčivé bylinky, abych si z nich uvařil zdravé čaje a připravil obklady a tak se díky nim mohl rychle uzdravit z toho hrozného nachlazení?“divil se a rozhlížel se po okolí, ale nikoho neviděl, protože ředkvičky byly schované o kousek dále.
Šprýmař zblednul a naprosto nic nechápal. „Jak to, že nekýchá? Vždyť jsem mu tam dal hromadu kytek a myslel jsem si, že ho jejich pyl rozdráždí a on bude kýchat a kýchat a že to bude velká sranda. Ale on má z toho plevele radost a navíc nekýchá.“
Ředkvičky se začaly Šprýmaři od srdce smát.
„Takže ty jsi chtěl napálit chudáka nemocného pana Okurku a místo toho on nechtěně napálil tebe.“ Řehtal se ředkvička Vašek.
„No, to víš, Šprýmaři, tak to chodí, že kdo jinému jámu kope sám do ní padá.“smál se mu ředkvička Petr.
„Ale jsi hodný kluk, že jsi nachlazenému panu Okurkovi přinesl ty léčivé bylinky…“ smál se zase pro změnu ředkvička Lojzík a poplácával Šprýmaře po rameni.
Ředkvička Šprýmař tam stál, jako opařený. Poprvé v životě poznal, jaké to je, když se mu někdo směje, protože se mu stalo něco nemilého. A vůbec se mu to nelíbilo. A také mu došlo, jak hloupý a zlomyslný nápad to byl, chtít rozkýchat nemocného pana Okurku. Že to vlastně vůbec k smíchu nebylo.
Aničko, nebudeš tomu věřit, ale ředkvička Šprýmař se začal skutečně a z hlouby duše za své chování stydět.
S vymýšlení a prováděním svých všelijakých rádoby šprýmů úplně přestal a byla z něj příjemná ředkvička vždy ochotná druhým pomoci.
Ne, Aničko, neboj se. Nepřestal se smát. Smál se stále velice rád a často, ale už pouze takovým věcem, které k smíchu skutečně byly.
A po čase už si nikdo ani nevzpomněl, že se mu říkávalo Šprýmař. Pro všechny to zase byl ředkvička František.
