Pohádka o paní Meruňce a kyselém Citrónu

V Ovocném království bydlela veselá a milá paní Meruňka. Žila v takovém malém domečku a právě něco chystala v kuchyni. Paní Meruňka totiž čekala návštěvu. Svou malou vnučku meruňku Alenku. A protože má tu svou Alenku moc ráda, tak jí pekla její oblíbené sladké koláčky. Musím ti říci, Aničko, že ta malá meruňka Alenka má svou babičku také velmi ráda a proto se k ní vždy tolik  těší. Když měla paní Meruňka koláčky pro Alenku hotové a dala je vychladit do otevřeného okna.

V Ovocném království žil i pan Citrón. A byl strašně kyselý. Tak kyselý, že se stále jen šklebil. Byl tak kyselý, že když ho někdo potkal a uviděl, jak se šklebí, začal se hned šklebit také. A kvůli tomu byl ten pan Citrón celý mrzutý a čím dál kyselejší.

Jednou mu někdo poradil, že by měl sníst něco sladkého. Že prý pak nebude tolik kyselý a nebude se tedy muset tolik šklebit.

Pan Citrón šel ulicí, zamračený a s kyselým úšklebkem na tváři a přemýšlel, kde by sehnal něco sladkého, co by mohl sníst a co by mu pomohlo. Když v tom náhle ucítil krásnou vůni.

„To musí být určitě něco velice dobrého – a hlavně sladkého.“ řekl si a nechal se svým nosem vést za tou omamnou vůní.

Nos ho neomylně přivedl k domečku paní Meruňky, kde v otevřeném okně chladly koláčky pro Alenku.

Jak už jsem řekla, Aničko, tak paní Meruňka bydlela v docela malém domečku. Na jeho okno bylo možné pohodlně dosáhnout i z ulice.

Pan Citrón přišel k oknu v domečku paní Meruňky a stále čichal tu sladkou a opojnou vůni koláčků.

„Ó, tyhlety koláčky budou určitě tuze sladké.“ řekl si. „Ty by mi mohly pomoci, abych nebyl tolik kyselý.“ A pak už, Aničko, neváhal ani chviličku a pustil se do koláčků pro Alenku, až je všechny snědl. Koláčky byly tak dobré, že mu to ani příliš dlouho netrvalo. To mi, Aninko, věř.

Jakmile už na talíři zbylo pouze pár malých drobečků, vypravil se pan Citrón dále. Byl spokojený, že snědl něco sladkého a už cítil, že přestává být tolik kyselý. Dokonce i šklebit se pomalu přestával.

Jenže v tom se za ním spustil velký nářek. To paní Meruňka přišla k oknu, aby zkontrolovala, jestli již koláčky vychladly. Alenka totiž už měla každou chvilku přijít. K jejímu velikému zděšení však zjistila, že na talíři teď žádný koláček není.

„Moje koláčky pro Alenku, kdepak jen jsou? Kam se poděly?“ hořekovala paní Meruňka a po tváři se jí začaly koulet slané slzy.

„Vždyť jsem je pro tu mou malou holčičku s takovou láskou pekla. Alenka za chvilinku přijde a co já jí teď dám, když koláčky zmizely?“ptala se přesmutná paní Meruňka a hořekovala a hořekovala.

Pan Citrón se zastavil a otočil se, cože je to za ním za rámus. Pak se pomalu vydal zpátky, aby zjistil, co se to vlastně stalo.

K paní Meruňce už přišla i její vnučka Alenka. Chytila svou babičku přes okno za ruce a polekaně se ptala, proč tolik pláče a naříká.

„Moje milá Alenko. Představ si to. Upekla jsem ti tvé oblíbené koláčky, dala jsem je vychladit do okna a ony náhle zmizely.“

Pan Citrón se zrovna přiblížil na tolik, že všechno slyšel. Celý ztuhnul, když si uvědomil, co to vlastně udělal. Že snědl něco, co mu nepatřilo.

„A kampak by se mohly podít, babičko?“ divila se Alenka.

„Vůbec netuším, moje milá.“ odpověděla jí přesmutně paní Meruňka.

„To bych vám mohl objasnit.“ řekl pak tiše pan Citrón a velmi se styděl. Dokonce to vypadalo, že se snad i trošku začervenal a to je, Aničko, u žlutého citrónu tuze těžké.

A pak jim pověděl všechno, jak to bylo. Jak je smutný, že je tolik kyselý. A jak mu někdo poradil, aby sněd cokoliv sladkého, že mu to pomůže. A jak pak šel a byl z té své kyselosti celý mrzutý a nešťastný a jak náhle ucítil tu nádhernou vůni, která ho přivedla ke koláčkům a on pak nemyslel na nic jiného než na to, jak mu ty koláčky pomůžou, když je sní.

Paní Meruňka s Alenkou ho pozorně poslouchaly.

„Vy jste si vzal bez dovolení koláčky, které vám nepatří?“ zeptala se Alenka a nemohla tomu ani uvěřit.

Pan Citrón jen zahanbeně pokýval hlavou.

„Ale vždyť i malé děti ví, že bez dovolení si nic cizího brát nemohou. Že se to nedělá.“ divila se dále Alenka.

Pan Citrón se tak strašně styděl, za to co udělal, že to vydalo, jakoby se z toho celý scvrknul.

Když ho paní Meruňka a Alenka takhle viděly, bylo jim ho náhle velice líto.

„Pane Citróne, kdybyste na mě do okna zavolal a zeptal se, zda si můžete vzít pár koláčků, ráda bych vám je dala.“ řekla mu paní Meruňka.

Pan Citrón se na ně neodvážil ani podívat.

„Ale no tak, pane Citróne.“ začala ho paní Meruňka chlácholit. „Vidím, že je vám to opravdu líto. A tak bych vás ráda pozvala na další koláčky, které jdu právě upéct. A vy si tady zatím můžete hezky sednout na lavičku a popovídat si s mou milou vnučkou Alenkou.“

Pan Citrón byl velice rád, že se na něj paní Meruňka již nezlobí a s potěšením její pozvání přijal.

S malou Alenkou si příjemně popovídal a později se k nim přidala i paní Meruňka. A pak si společně pochutnali na těch výborných koláčcích, které upekla.