Pohádka - O krásných dvojčatech

Jednou na konci června, to je Aničko doba, kdy začínají dozrávat třešně, bylo v Kulaté osadě v Ovocném království živo až hrůza.  Ty nevíš, co je to Kulatá osada? Nu, tam žije všechno ovoce, které má kulatý tvar. Pak tam také mají Šišatou osadu, Podlouhlou osadu nebo třeba Kuličkovou osadu. Prostě v Ovocném království to mají zařízeno tak, aby v každé osadě bydlelo ovoce příslušného tvaru a nenastaly tak nějaké zmatky. Takže v Šišaté osadě žijí například Hrušky, v Podlouhlé osadě Meruňky a v Kuličkové třeba hroznové víno nebo maliny.

Ale abych se vrátila k té Kulaté osadě a k tomu, co se to v ní tehdy na konci června dělo.

Představ si, že se tam narodila a právě dozrála nádherná třešní dvojčata. Byla opravdu překrásná. Pravidelně kulatá, dokonale zbarvená – jasně červeně s jemným temně rudým žíháním a s úžasně dlouhými a štíhlými stopkami.

Všichni se na ně chodili koukat a všichni je také náležitě obdivovali. A to ti tedy Aničko povím, že si na ten obdiv a úžas ta třešňová dvojčata tak zvykla, že pak byla pořádně marnivá a sobecká.

Neustále se chtěla jen strojit. To nutně potřebovala modrou mašli na stopku, to zase oranžovou, pak krajku kolem stopečky, pak zase potřebovala pořádně naleštit…No, hrůza hrůz. Jejich maminka s tatínkem už ani nestíhali dělat nic jiného než běhat kolem těch svých rozmarných dvojčat a plnit všechno možné, co jen si ty dvě holky vymyslely. Ale když ony byly táááák krásné, že se na ně ani zlobit nemohli.

Jenže těm dvěma rozmazleným třešňovým holkám začalo být za chvíli všechno málo. Ničeho si nevážily a myslely jen na sebe a  na to, jak jsou krásné. A pak to začalo.

Jednoho dne si totiž to Levé dvojče, které se jmenovalo Levička, usmyslelo, že je krásnější než to Pravé dvojče, jenž se zase jmenovalo Pravička. Jenže to si Pravička samozřejmě nenechala líbit, protože byla naopak přesvědčená, že je daleko krásnější než její sestra - a už to bylo. To mi nebudeš věřit, Ani, jak se ty dvě do sebe pustily. Žduchaly se, nadávaly si, křičely na sebe, trhaly si navzájem mašle, kterými byly ozdobené, vyplazovaly na sebe dokonce i jazyk. No, jen si to představ. Dvě krásné třešňové holky, které by mohly být všem vzorem dokonalosti, na sebe vyplazují jazyk.

V Kulaté osadě bylo za chvíli tolik křiku a randálu, jaký ty dvě udělaly, že už to její ostatní obyvatelé nemohli vydržet a přestože se všem ta dvě třešňová děvčata tuze moc líbila, nadalo se nic dělat a museli je nechat odvézt až k samotnému panu králi Jablíčku I., aby s nimi udělal pořádek, protože jinak nikoho poslechnout nechtěla. To byla ale hanba, viď Ani.

Krásná třešňová dvojčata nyní stála před panem králem. Obě ty holky na sobě měly otrhané a rozřepené mašle, na nádherných kulatých tvářích samou šmouhu a stopky divně pokroucené, jak do sebe před tím  žduchaly.

Pan král Jablíčko I. se na ně přísně díval. „Tak co jsem to slyšel? Vy dvě  se prý spolu perete, hádáte, křičíte na sebe a rušíte tím všechny své sousedy a obyvatelé Kulaté osady v našem království?“

„Když pane králi, ona řekla, že je daleko krásnější než já. A to není vůbec pravda, protože všichni ví, že krásnější jsem já.“ řekla mu Pravička.

„Tak to tedy ne! To není vůbec pravda! Krásnější jsem já a všichni to vidí a říkají!“ rozkřikla se hned na to Levička.

„Nejsi krásnější, to jsem já!“ křičela zase Pravička.

„Ne, já!“ překřikovala jí Levička a už se ty dvě do sebe zase pustily. Žduchaly se, tahaly se za ty potrhané mašle, pištěly a už už na sebe opět chtěly vypláznout jazyk, když v tom se ozval hromový hlas pana krále. Ten se totiž tak rozzlobil nevhodným a ošklivým chováním těch dvou rozmazlených holek, že úplně zapomněl na své obvyklé, důstojné,  královské chování a zprudka na ty dvě spustil.

„A dost!“

Celý sál v královském paláci najednou ztichnul, že by tam bylo slyšet i špendlík spadnout na zem.

„Takové chování v našem Ovocném království nestrpím!“hřímal pan král Jablíčko I. „Co si vy dvě vlastně myslíte? Že kolem vás budou všichni poskakovat? Že nebudete muset nic dělat jen se parádit? A že se můžete bezdůvodně takhle nevhodně hašteřit a prát?“

V královském sále bylo ticho tichoučko. Dvě třešňová dvojčata stála schlíple a ani nemukla.

A pan král Jablíčko I. pokračoval. „Tak vy si myslíte, že jedna je krásnější než druhá? A myslíte si, že krása je to, co je vidět zvenku? Vzhledově jste obě úplně stejné, protože jste dvojčata. Proto tedy nemůže být některá z vás krásnější. Jenže pravá krása se neprojevuje na zevnějšku, ale je uvnitř každého. Ale o téhle skutečné kráse vy nevíte vůbec nic, protože jste sobecké a marnivé. Myslíte pouze a jen samy na sebe. A z toho důvodu jste ve skutečnosti nejškaredší obyvatelé našeho království.“

Všichni užasle hleděli na svého pana krále a dvojčata zahanbeně stála naproti němu a dívala se do země.

„Jestliže se budete i nadále chovat stejně, budu vás muset z Ovocného království vykázat. Pro takové u nás není místo.“ řekl pak pan král.

Obě třešňové holčičky se polekaně podívaly na pana krále Jablíčka I.. Pak se koukly na sebe a najednou se spatřily, jak tam stojí a jak vypadají směšně a hloupě s potrhanými mašlemi, rozcuchané a s pokroucenými stopkami a že si za to mohou jen ony dvě. A oběma náhle došlo, jakou velkou pravdu pan král má a že ta skutečná krása je něco úplně jiného než nafintěná, naondulovaná a mašlemi ozdobená hlavinka. Že skutečná krása je laskavost, dobrota a ochota pomoci svým bližním.

A víš, co se pak stalo, Ani?  Představ si, že se ty třešňové holky úplně, ale úplně změnily. Už je vůbec nezajímalo, jestli mají modrou či oranžovou mašli nebo jestli mají správně omotané stopky krajkou, jak velí poslední módní trendy. Ony se vlastně už vůbec nestrojily. Byly krásné samy o sobě. Byly laskavé, usměvavé a všem s radostí pomáhaly. Svým rodičům i obyvatelům Kulaté osady a všichni je měli rádi a tvrdili, že jsou nejkrásnější její obyvatelky a že k tomu nepotřebují žádná zkrášlovala, protože jejich pravá krása jim vychází zevnitř, z hlouby jejich dobrých srdíček.