Občanský průkaz, puberťák a pocit paniky

Mému staršímu dítěti je již patnáct let. Připadá mi to absolutně neuvěřitelné, ale je to tak. Marně přemýšlím, kam se poděl ten roztomilý, malý klučina, nad kterým se sousedky rozplývaly: „To je ale hezký chlapeček. Ten se vám vážně povedl.“ (Dodnes si pamatuji, jak mi tato jejich poznámka vždy připadala absurdní. Jak se mi, proboha, mohl povést? Copak bych mohla nějak ovlivnit vzhled dítěte, které se mi narodí?) Tak, a teď se mi místo toho milého broučka po bytě klátí hubené, ale již ramenaté bidlo o půl hlavy vyšší než já.

Patnáct let je patnáct let a to tedy znamená, že mu musíme vyřídit občanský průkaz. Ráno před odchodem do školy, jsem se s Robinem domlouvala,  že se po vyučování v půl čtvrté sejdeme na náměstí před Městským úřadem, abychom vše zařídili.

Jako správná matka „prudička“, jsem se na něj snažila apelovat, aby tam byl tentokrát opravdu včas a nemusela jsem na něj čekat jako obvykle. (Čekání totiž z duše nesnáším. Ale pokud se s mým milovaným dítětem někde domluvím na setkání, čekám na něj na místě srazu takřka pravidelně. Pomyslná třešnička na dortu je pak v těch případech to, když se mu po půl hodině marného vyhlížení snažím dovolat na mobil a on ho samozřejmě nezvedá, protože ho údajně neslyší. Pokaždé mi pak s nechápavým pohledem - proč se jako tak rozčiluji - tvrdí, že si na něm prostě po skončení školy jenom zapomněl vypnout tichý režim...)

„Jasně, mami.“ houkne ne mě ten halama, aby už měl ode mne konečně klid a já vím, že je myšlenkami stejně někde úplně jinde.

Blíží se půl třetí odpoledne – doba kdy bych měla za chvíli vyrážet, abych byla na náměstí včas. Hledám synův rodný list. Kde jenom může být? Vždyť jsem ho při nedávném stěhování měla v ruce a říkala jsem, že ho musím dobře uložit, aby byl v případě potřeby hned k dispozici. Ale kam jsem ho tak dobře schovala? Hledám a hledám dál. Samozřejmě, že jsem ho – v přesné shodě s Murphyho zákonem - nalezla až v té poslední skříni, v nejnižší poličce vzorně složený se všemi ostatními dokumenty. 

Už je nejvyšší čas, abych vyjela. Mladší dcerka, jako na potvoru spí o mnoho déle, než jindy. No, nezbývá mi nic jiného, než ji vzbudit, abych to stihla. Jé, ta bude protivná.

Konečně vyrážíme. Přiženu se s kočárkem na zastávku a zjistím, že mi autobus právě ujel. Rozhoduji se, že na další čekat nebudu a půjdu na příští zastávku pěšky. Tam jezdí ještě jiné dva spoje. Přeci nemůžu přijít pozdě, když jsem synovi ráno tak kladla na srdce, aby byl tentokrát dochvilný. Vezmu to raději zkratkou přes les, abych tam byla rychleji. Vysoké podpatky se mi zanořují do bahna. „Kdo by si pomyslel, že po týdnu deště, bude v lese mokro.“ říkám si v duchu sarkasticky a urputně tlačím kočárek před sebou. Hurá, zastávka! Autobus mi jede za dvě minuty. Pozoruji své zablácené lodičky a vytahuji vlhčené ubrousky, abych s nimi mohla boty očistit. Asi po milionté vzdávám hold vynálezci tohoto geniálního přípravku, který mě už tolikrát zachránil.

Z autobusu honem do metra (výtah nefunguje, takže fofrem na eskalátor) a pak sprint na náměstí. Sleduji čas. Mám co dělat, abych to do půl stihla. Pádím s kočárkem vpřed. Sakra, proč je Praha samý kopec, kopeček, vršek a vršíček – a já musím jít pokaždé, když spěchám, zákonitě nahoru. Anička nutně potřebuje napít, pak bonbon a nakonec – to zaručeně zabírá – ÁÁ.

Zchvácená se přiřítím na náměstí. Kouknu na hodiny na kostele a zůstanu v úžasu stát. Jsem zde o 12 minut dříve. Nechápu, jak jsem to stihla. Hm, to bude asi i tím, jak jsem příliš nebrzdila před těmi turisty, kterým jsem kočárkem přejela nohy – napadne mě. Ale já jsem na ně vážně volala „s dovolením“…

Sednu si tedy na lavičku a vydýchávám se. Ručička na hodinách se pomaluje přesunuje na šestku. Rozhlížím se, ale své velké dítě nikde nevidím. Čekám a čekám. Hodiny už odbíjejí tři čtvrtě na čtyři a Robin stále nikde. Zavolala bych mu, kde je, ale nedovolám se mu. Nemá dnes mobil u sebe, protože je rozbitý. No, i kdyby ho u sebe měl, tak by to nejspíše mělo stejný výsledek…

Za deset minut čtyři ke mně na lavičku dopadne zpocené individuum. Ano, je to můj syn. Úplně jsem ho přehlédla, protože ho tentokrát nedoprovází jeho věrný stín – téměř dvoumetrový spolužák se zelenými dredy sahajícími až do pasu. (Je to absolutně boží účes – jak o něm již několikrát Robin zaníceně hovořil – což v překladu znamená, že se mu líbí a bude ho chtít také. Potěš, až s tím za mnou skutečně přijde…)

Odepne si ze zad batoh o strčí si ho pod nohy. Odevzdaně se na mě podívá a očekává, že spustím litanii, kde tak dlouho trčí a že na něj musím pokaždé čekat.

„Tak pročpak jsi přišel pozdě tentokrát?“ zeptám se ho a snažím se tvářit vážně, přestože se mi při pohledu na něj – a na jeho výraz - chce se smát.

„To by jsi mi stejně nevěřila.“odvětí otráveně a nohou drcá do batohu.

„Tak schválně, zkus to.“ vybídnu ho.

„Vyšel jsem od Matyáše (pozn.kamaráda) včas. Nasednul jsem na dvaadvacítku, jenže ta má teď kvůli té výluce změněnou trasu, což jsem nevěděl a jela na úplně opačnou stranu, než jsem myslel. Chtěl jsem na nejbližší zastávce nasednout na tramvaj zpátky, jenže ta hned nejela, takže jsem to musel celé doběhnout.“

„A víš co jsem zažila a zkusila všechno já, abych tady byla včas?“ zeptám se ho.

Podíval se na mě, jako bych tam právě dopadla z kdovíjakého stromu. „Tak to bys mi stejně nevěřil..“ Neměl odvahu mi říci – Tak schválně, zkus to.

Vyrazili jsme tedy společně na úřad, zmáčkli pořadové číslo a čekali. Po pětatřiceti minutách konečně na displeji v hale červeně zasvítilo naše 499. Popadla jsem jednou rukou kočár, druhou jsem se snažila odchytit pobíhající dcerku, Bobšovi jsem připomínala ať si nezapomene batoh a hnali jsme se do kanceláře.

Paní se na nás vlídně usmívala a zeptala se, co si budeme přát. Zápasila jsem s kočárkem, abych ho umístila tak, aby moc nepřekážel a snažila se do něj nacpat vzpouzející se holčičku. „Potřebujeme vyřídit synovi občanský průkaz.“ odpovídala jsem při tom.

„A má již patnáct?“

„Ano.“ přitakala jsem.

„Tak, budu potřebovat rodný list.“ Vytáhla jsem ho z kapsy kočárku a podávala jí ho. Letmo na něj koukla, zkontrolovala datum narození, kývla hlavou a náhle prohlásila. „Synovi již bylo patnáct, takže to jste sem s ním nemusela chodit. To již mohl přijít sám. Můžete tedy jít ven a počkat tam na něj. My už to tady spolu zvládneme.“

Zmateně jsem zamrkala, popadla poslušně kočár a vyjela zpět do haly. Posadila jsem se naproti dveřím od kanceláře a pokoušela se srovnat si v hlavě, co se to právě stalo. “Synovi již bylo patnáct, takže to jste sem s ním nemusela chodit.“ znělo mi v uších. „Můžete jít ven a počkat tam, na něj. My už to tady spolu zvládneme.“

Tak, bylo mu patnáct, dostane občanku. Spoustu věcí již bude moci vyřizovat sám. Už mě k tomu nebude potřebovat.

Před očima se mi náhle začaly míhat jednotlivé obrazy syna - když mi ho v porodnici přinesli poprvé ukázat, když se na mě poprvé usmál, když udělal první vratký krůček, když jsme s ním jeli na chirurgii zašít rozseknutou bradu poprvé, podruhé, potřetí…když mi hrdě hlásil, že se ve školce popral a vyhrál, když donesl ze školy první jedničku, jak mě ve čtvrté třídě chlapsky objal, když manžel musel pracovně na delší dobu do zahraničí…Stále jsme byli spolu, stále jsem mu byla nablízku, stále mě k něčemu potřeboval a já jsem potřebovala jeho a brala jsem to, jako samozřejmost.

A náhle mi došlo, že to od nynějška již taková samozřejmost nebude. Že nyní již začíná být samostatný a já mu v tom nemohu bránit, protože tak to prostě musí být.

Na chvíli mě ovládl neskutečný pocit paniky, že to moje milé děťátko mě již  NEBUDE potřebovat.

Ale pak jsem si z ničeho nic uvědomila, že to tak není. Každé dítě, jakkoliv je velké a staré, totiž POTŘEBUJE svou maminku. I když třeba už ne proto, aby s ním běhala k lékaři nebo do školy. Aby s ním psala úkoly nebo mu zavazovala tkaničky od bot. Ta potřeba je úplně jiná – je to vědomí, že TA JEHO MÁMA TADY PRO NĚJ PROSTĚ JE.

 

 

Autor: Helena Skočová | čtvrtek 20.6.2013 11:25 | karma článku: 25,61 | přečteno: 1429x