Venku vládlo pětatřicetistupňové vedro a já místo abych šla někam k vodě, jsem se rozhodla absolvovat bezpečnostní seminář. Ano, jsem šílená.
Ale, když už jsem ten den a v tom horku, zvládla odehrát představení loutkového divadla (a kupodivu jsme i v tomto počasí měli diváky), rozhodla jsem se zajít také na seminář, na který jsem dostala pozvánku.
Prevence bezpečnosti a základy sebeobrany. „Zajímavé.“ pomyslela jsem si, jakmile jsem si pozvání na tuto akci přečetla.
Běhám brzy ráno v lese a živě si pamatuji, jak jsem se vyděsila, když se z ničeho nic přede mnou začalo křoví povážlivě třást…a když z něj nakonec vyběhly dvě srnky. Nu, podívaná to pak byla celkem idylická (o co víc, že se to událo v Praze, kde bych to zrovna nečekala), ovšem – jak se to říká – krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal.
Také stanová městečka bezdomovců, která zde občas někde vyrostou, mi na pocitu bezpečí zrovna nepřidávají.
Pokusila jsem se to vyřešit tím, že jsem si přála psa obranáře, jenž by mě při běhání doprovázel. Hm, no – pejska jsem sice od Ježíška dostala a američtí stafordi jsou temperamentní hafani – jenže ten náš těžkotonážní moula, momentálně opravdu, jako rozený běhač nevypadá. Nehledě k tomu, že běhat se mnou může nejdříve až mu bude rok a bude mít řádně vyvinuté klouby. A vlastně – o obranáři - ve spojitosti s ním, také ještě hovořit nemůžu… Ledaže by se bralo, jako styl obrany, počůrat agresorovi nohy. To umí náš Johny dokonale.
Syn se mě před časem snažil nějakým základům sebeobrany naučit. Postavil se například naproti mně, zaujal správný zpevněný postoj a říkal mi: „Tak mami, co uděláš, když ti někdo bude chtít dát takhle pěstí.“ a naznačil úder. Stála jsem a koukala na něj. Pak jsem zaťala ruce v pěst ( jako boxer) a začala jsem kolem něj nekoordinovaně poskakovat. Robin se okamžitě zlomil v záchvatu smíchu.
„Vidíš to? Přesně takhle bude reagovat ten útočník. Začne se řehtat a já mezitím zdrhnu.“ odpověděla jsem mu tehdy pohotově.
Teď mě však hlavně zajímalo to, co nám budou radit na semináři. No, když jsem dorazila na místo, tak jsem pochopila, že označení – nám - bylo, značně nepřesné. Byla jsem tam totiž sama. Tedy kromě organizátorů a přednášejících.
Řekla bych, že jsem svým založením tvor od přírody vcelku nenápadný a nerad vzbuzující přílišnou pozornost, takže jsem nejprve zvažovala, že se hned vytratím. Představa, že bych byla jediný účastník přednášky, mě docela vyděsila – skoro, jako tehdy ty srnky.
Jenže organizátoři si mě již všimli a tak jsem se šla poslušně posadit. Nejraději bych se schovala někam dozadu sálu, ale pod dohledem přednášejících jsem si vzpomněla na slova jednoho známého, který mi vždy, když jsem někam vešla (do sálů, kanceláří i restaurací) a chtěla jsem to vzít nějakou boční uličkou, říkal: „Středem, milánku, jdi středem.“ A tak jsem se usadila někde v prvních řadách – uprostřed.
Naštěstí, po mně přišli ještě další čtyři účastníci, takže jsem se trochu uklidnila. Část přednášky, která se zabývala prevencí a předcházení napadení, mě zrovna moc nebavila. To, že se při vybírání peněz z bankomatu, máme rozhlédnout, zda tam někde poblíž není nějaké podezřelé individuum, je jasné. Že se dobrovolně, sama v noci, nevydám přes odlehlý parčík, také…Ovšem ukázky sebeobrany byly úžasné. S nadšením jsem sledovala, jak ta slečna zpacifikovala mnohem silnějšího útočníka. A jak jí to šlo snadno a lehce. A ukázala nám to opakovaně. Moc se mi to líbilo…
Tak moc, že když jsem přišla domů, hecovala jsem syna: „Hele, tak pojď a dělej, jako že mě chceš chytit. Něco ti ukážu.“
Robi mě poslechl, já jsem se postavila stejně, jako jsem to viděla u té slečny a chtěla jsem jeho výpad vykrýt, tak jak nám to ukazovala. Jenže – ono to – asi - zase tak jednoduché nebude, protože najednou jsem se ocitla na zemi a ani jsem nevěděla jak.
„Počkej, počkej. To je nějak špatně.“ řekla jsem Robimu. „Na zemi jsi měl skončit ty a ne já. Zkusíme to znovu.“
Robi se zatvářil, jako že ta jeho matka je vážně šílená, ale postavil se do výchozího postoje. Já taky. Robi udělal chvat, já jsem ho chtěla vykrýt a….už jsem byla opět na zemi.
„Ne, ne ,ne. Takhle to být nemá. Pojď zkusíme to znovu.“ říkala jsem, stavěla se na nohy a snažila se dát své tělo do té správné polohy.
Robin se na mě s despektem díval a prohlásil: „Hele, mami, takhle to můžeme zkoušet do půlnoci. Tak, víš co? Abys měla radost, já tady teď hned sebou fláknu o zem a ušetřím nám tím několik hodin času, jó?“
Takže když to tak shrnu: pes mi do pozice obranáře možná teprve doroste, já jsem se sebeobranu prozatím ještě nenaučila, ale alespoň vím, že mám dítě, které mě chce potěšit. :)
P.S. Pane Mildo, tento článek jinak, než ze ženského pohledu opravdu napsat nešel :) Tak snad příště...
