Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

Dalším poznávacím znakem kapucína bývají např. džíny oblečené proklatě nízko a nebo uši ucpané sluchátky a spousta dalšího - což se může lišit. Ovšem mikina s kapucou zůstává.

O jednom takovém ucpané kapucínovi četl svůj článek Honzík Pražák na našem posledním autorském čtení pro seniory v DS Nová Slunečnice.

Byl to velmi hezký příběh o roztomile upovídané holčičce, nastávající mamince, hrdinném řidiči autobusu a asi patnáctiletém ucpaném kapucínovi.

Ten nebyl ochotný pustit maminu v pokročilém stupni těhotenství sednout… (Ale více si můžete přečíst zde.) http://janprazak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=604495

„Naše“ babičky se ihned začaly rozčilovat a pohoršovat nad tou nevychovanou mládeží. A shodly se na tom, že ti kluci s kapucema  na hlavách jsou skutečně  velmi podezřelí.

To mi připomnělo příhodu, kterou mi asi před dvěmi lety povídal můj syn.

Přišel tehdy za mnou s pusou od ucha k uchu a říká: „Mami, představ si, jedu v tramvaji. Víš, ona nebyla úplně natřísklá, ale všechna místa byla obsazena.

Vzadu seděl kluk asi v mém věku. Takový hubeňour s brejličkama. Prostě vzhledově jasnej šprtík.

A pak tam taky seděl nějakej típek v mikině. Kapucu na hlavě a vypadalo to, že ho dění v tramvaji absolutně nezajímá.

Na další zastávce nastoupil bobík z jistého etnika. Capu (označení takové té čepice a s velkým kšiltem), zrcadlovky, džíny na půl žerdi… Hrál si tam na velkého machra. Procházel se po tramvaji a bylo vidět, že chce vyloženě provokovat a vyvolat nějaký konflikt. Chodil a vybíral si na koho se zaměří.

Všichni se najednou dívali do oken a tvářili se, že tam vůbec nejsou.

A koho si myslíš, že si vybral? No jasně! Samozřejmě ten nejslabší článek. Neomylně zamířil k šprtíkovi.

Přišel k němu a říká: Hej! Vstaň! Chci si sednout!

Šprtík jenom zamrkal a zmateně povídá: Cože?

A frajer zas: Tak slyšíš! Řekl jsem vstaň! Chci si sednout!

V tramvaji bylo naprosté ticho. Nikdo ani nemukal. A v tom se pomalu zvednul ten borec v mikině, přistoupil zezadu k tomu provokatérovi, položil mu ruku na rameno, mírně se k němu naklonil a pronesl mu do ucha nijak hlasitě, ale naprosto zřetelně jedno jediné slovo: Nechceš.

Frajer se nevěřícně otočil, zrcadlovky mu na nose sjely o něco níž a najednou už se mu skutečně sedět nechtělo. Přesunul se k nejbližším dveřím a  na příští zastávce urychleně z tramvaje zmizel.

A ten típek nic. Prostě se jen zase v klidu vrátil na své místo.“

Vzpomněla jsem si na tuto synovu příhodu a babičkám ji povyprávěla.

Všichni jsme se smáli.

Zkrátka není kapucín, jako kapucín. Honzík Pražák měl tu smůlu, že natrefil na kapucína – nevychovaného spratka. Můj syn na kapucína – frajera, kterej se nebojí zastat druhých.

A tak jsme si najednou znovu uvědomili, že asi není správné soudit někoho jen podle vnějších znaků, které jsou opředené nějakým tím klišé…