Ne všechny prognózy „Moudrých“ jsou pravdivé a neomylné

Tak jsem přemýšlela, jestli je skutečně pravda to, čím mě strašili někteří lidé. A tedy to, že pokud sourozence dělí velký věkový rozdíl, nebudou mít k sobě žádný vztah, protože si spolu nebudou hrát, nebudou mít společné zájmy (vzhledem k věku) a proto si k sobě žádnou silnou vazbu nebudou moci vytvořit. Musím říci, že mě tyto prognózy docela děsily, jelikož moje děti mají mezi sebou věkový rozdíl 12 let a 4 měsíce – přesně na den. //

Jak však plyne čas, mohu s radostí konstatovat, že u nás se tedy tento vývojový model neprokázal. Ale skutečně naplno jsem si to uvědomila minulý týden, kdy jsem s dětmi vyrazila „za kulturou a za uměním“.

Asi před 14 dny jsem otevřela e-mail a čekalo tam na mě milé překvapení. Daniela Šafránková bude mít další výstavu a zve nás na vernisáž do galerie U zlatého Kohouta.

Když jsem to řekla synovi, nemohla jsem nepostřehnout nadšení, které se mu na okamžik mihlo v obličeji, na němž jinak neustále sídlí pubertálně akceptovatelný výraz typu „Za všech okolností jsem absolutně nad věcí“. Na výstavy a vernisáže chodíváme často, ale Danieliny obrazy má Bobeš opravdu rád.

Manžel z pracovních důvodů s námi opět jít nemohl a tak jsme si vyrazili „udělat hezký večer“ jen my tři – já, Robin a Anička.

S dcerkou většinou všude chodíváme samy a tak teď  byla nadšená, že s námi jde i ten její „Velký brácha“. Neustále ho chytala za ruku, za bundu. V metru ho objímala kolem nohy (snad aby jí náhodou někam neutekl), očička jí zářila, prostě svým neverbálním projevem dávala najevo, že ho absolutně zbožňuje ( což jí však nebrání v tom, aby mu – jak jen to nějaká příležitost dovolí – něco neprovedla).

Robča sice trošku obracel oči v sloup, ale trpělivě to snášel. Kdo by také odolal šťastnému výrazu a ďolíčkům od úsměvu v Aninčině tvářičce, že? (A ona to ta malá potvora moc dobře ví.)

Přišli jsme do galerie, svlékli si kabáty a šli si poslechnout zahajovací program. Daniela opět nezklamala. Ze stěn na nás shlížela její typická optimisticky barevná díla. Jenže ouha – tříleté Aničce jsme nemohli a nemohli vysvětlit, že teď musí být chvilku potichu a nebo alespoň že má šeptat. Vždyť kolem bylo tolik zajímavých věcí, které si zasloužily její komentář – krásně barevné obrazy, lidé, to že zdi jsou jen z cihel a není na nich omítka a ty svíčky navozující kouzelnou atmosféru.

Vycouvala jsem tedy s malou zpět do vedlejší místnosti a tam si s ní prohlížela další obrazy. Aninka poctivě celou dobu, co jsme byly  „v exilu“ šeptala, takže jsem si řekla, že už to asi pochopila, prvotní nadšení přešlo a tak, že si mohu troufnout jít s holčičkou v náručí zpět do centra dění.

Zahajovací program stále ještě trval. Anička mi šeptem sdělovala své dojmy, když v tom si uvědomila, že už - podle ní hrozně dlouho - neviděla toho svého Velkého bráchu. S vyděšeným výrazem se začala kolem sebe rozhlížet a prostorem se náhle rozlehl její jasný hlásek: „Kde je Boby?“ A byla jsem zpátky v exilu.

Robi pak přišel za námi. „Běž se tam podívat. Já tu s ní zůstanu.“ řekl mi a vzal malou za ruku, aby mu ukázala, který obraz se jí líbí.

Po skončení programu jsme si všichni společně prohlíželi další obrazy. Stáli jsme před jedním a já se ptala naší holčičky, co že to na něm je. „Kolotoč.“ prohlásila okamžitě.

„Kolotoč?“ podivila jsem se. „Ale Aničko, to je přeci dům.“ snažila jsem se jí osvětlit výjev na obraze, když do mě Bobeš dloubnul. „Nech ji. Ona tam vidí kolotoč, tak jí ho neber.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Takže jsme absolvovali výstavu a měli z ní dvojnásobný zážitek, protože jsme na obrazech viděli navíc bonbóny, květiny, kolotoče, kačenky…o kterých ani jejich autorka – velmi talentovaná Daniela – nemá potuchy.

Vernisáž byla skutečně krásný zážitek. Obrazy umocněné navíc kouzelnou a trochu tajemnou atmosférou galerie, mnoho příjemných lidí. Báječné a osvobozující rozhovory plné obdivu autorky a umění  a absolutně postrádající jinak obvyklá témata – politickou, ekonomickou a sociální situaci.

Bylo to prostě báječné, ale nejlepší pro mě bylo vidět své děti, jak spolu chodí ruku v ruce a povídají si, jak Anička objevila nejlepší místo v galerii – schody a Robča ji na nich znovu a znovu chytá aby nespadla, jak spolu napsali Daniele vzkaz do Návštěvní knihy (podílet se na něm samozřejmě museli oba dva). Vidět, jaká z těch dvou sálá vzájemná láska. Přestože se spolu doma hádají, lezou si na nervy, perou se a musím mezi nimi řešit jejich obvyklé spory, tak jak to je běžné asi u všech sourozenců… Ne, ti dva se rozhodně nemají rádi bezvýhradně, ale vím, že je mezi nimi zdravý, silný sourozenecký cit a že jsou rádi, že se navzájem mají.

Děkuji tímto Daniele za pozvání a za zážitky, které jsme si z její výstavy mohli odnést. Děkuji jí, že obohacuje svět a životy druhých i jinak, než se nejspíše domnívá.