„Mami, Johny má nějaké brebery.“přišel za mnou syn se štěnětem v náručí.
„Cože?“zeptala jsem se nejprve nechápavě.
„No, jak jsem ho hladil, tak jsem uviděl že po něm něco leze.“
To není možné, napadlo mě. Vždyť Bax (náš předchozí pes) byl podobného plemene a co se blech týče, byl jaksi imunní.
Popadla jsem štěně a dala se do prohledávání jeho kožíšku. Po pár minutách jsem však synovi sdělila, že jsem tam žádného nezvaného hosta nenalezla.
„Já jsem ho prohlížel a taky jsem nic nenašel.“přidal se ke mně manžel.
„Hele Robi, a nemohlo to být nějaké smetí, co jsi viděl?“zeptala jsem se našeho pubertálního potomka.
„Leda, že by mělo nožičky a umělo lézt.“ prohlásil uraženě a odkráčel do svého pokoje.
Vzala jsem tedy znovu štěně a probírala se jeho krátkým hustým porostem, ale skutečně jsem v něm žádného cizopasnícího parazita neobjevila. A tak jsem celou záležitost pustila z hlavy.
Asi za tři dny po této události hladím toho našeho prozatím mini hafana a jak se tak probírám jeho štěněčí, jemnou srstí, náhle strnu. Něco velmi nepěkného kličkuje mezi chloupky.
Blecha.
„Johny má blechy.“ pádím oznámit manželovi. „Zajeď, prosím tě, do lékárny, koupit nějaký šampon proti těm potvorám, ať ho hned vykoupu a zbavíme se jich.“
„A nechceš ho odblešit až se vrátíme z chalupy?“ zeptal se mě manžel. Právě jsme se totiž chystali na zimní kontrolu chaloupky. „Kdoví s jakým čtyřnohým kámošem od sousedů se tam potká a co na něj zase přeleze..“
„Hele, vzpomínáš na tu známou repliku z filmu Na samotě u lesa?“
„Myslíš – Chčije a chčije?“ usmíval se potutelně manžel.
„Já vím, že tahle je tvá oblíbená.“ odpověděla jsem mu také s úsměvem. „Ale já teď myslím jinou. A to tu, která se právě hodí na naši současnou situaci – Nemá ten pes blechy? Má, ale to jsou blechy psí. Ty na člověka nejdou. - A jak jim pak ty mršky vesele hopskaly po polštáři. Nerada bych, aby to u nás bylo obdobné. A vzhledem k momentální velikosti našeho psa a rychlosti jakou se blechy množí, by mu chudákovi ty potvory za ty dva tři dny, než se vrátíme z chalupy, rozhýbaly celý kožíšek.“
A tak manžel pod palbou mých argumentů kapituloval a dovezl z lékárny protibleší šampon.
Vykoupala jsem štěně a spokojeně si pochvalovala, jaký je to hodný pejsek, že nechce z vany utíkat, že trpělivě stojí a dokonce si tam i lehne (tedy - to když uklouznul a nechtělo se mu pak znovu vstávat) a zároveň jsem si mnula ruce nad vítězstvím v boji proti bleším nezvancům.
Bohužel, jak se ukázalo, tak ne na dlouho. Po pár dnech, kdy to vypadalo, že jsme se protivných a nežádaných hostů zbavili, se objevili znovu.
Nu, což. V návodu na tom šamponu bylo napsáno, že po týdnu se má aplikace zopakovat. A tak pejsek znovu putoval do vany.
A opět jsem se radovala z vítězství. A opět, jak se později ukázalo, předčasně. Po pár dnech se totiž ty mnohanohé potvory zase ukázaly a snažily se mi dokázat, že jsou prostě odolné a že se jim u nás líbí.
Začala jsem se nějak podezřele škrábat, protože jsem měla pocit, že mě stále něco kouše. Rychle jsem několikrát kontrolovala tříletou dcerku i sebe (patnáctiletý syn samozřejmě a pochopitelně mou kontrolu striktně odmítl, že se prohlédne sám), ale žádné podezřelé štípance a pupínky jsme neobjevili. Všechno mě však kousalo dál. Síla psychiky je ohromná.
Naštěstí jsme v té době měli jít s pejskem na veterinu na přeočkování. Svěřila jsem se tam paní doktorce s našim problémem a dostala jakousi pipetu, kterou jsme mu měli asi za dva dny po očkování naaplikovat mezi lopatky.
Tato procedura pak proběhla úspěšně. Psí pelíšek je znovu vypraný a prozatím to vypadá, že výsledek je uspokojivý. V kožíšku štěněte jsem žádného cizopasníka neobjevila.
Tedy…nechci opět předbíhat….protože právě jsem viděla, jak se ten náš tříměsíční a zatím osmikilový drobeček, začal zuřivě kousat u ocásku…A mě už OPĚT něco hryže…
