Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Vždyť se musí starat o mrně (manžel jede na služebku, máma mi nemůže přijít pomoci, budu na něj celý den sama…). Musí pečovat o domácnost, uklidit, vyprat, vyžehlit, uvařit.
Je uvázaná doma, jak pes u boudy, jen s tím rozdílem, že ona má místo řetězu mimino. A musí se mrněti věnovat (člověk pořád jenom žvatlá, normálně s někým promluvit nemá jak…).
A mě se chce smát.
Mateřská je v dnešní době úžasné životní období. Jen si to člověk musí uvědomit.
Stesky, že se musí SAMA zvládnout postarat o své dítě, protože maminka jí nemůže přijít pomoci, u mě vyvolávají úsměv a nechápu je.
Vždyť je to její dítě. Každá máma si ho přeci přeje, tak kdo jiný by se o ně měl lépe postarat, než ona?
No, mít babičky na hlídání není vůbec špatná věc. Mamina si může dáchnout, povykládá si se svou/manželovou maminkou o tom jejich drobečkovi. Nebo ho babičce nechá a na chvilku si někam odběhne. To je príma.
Zažívala jsem to takto se svým prvním dítětem. Chodívala jsem často na návštěvy k rodičům svým i manželovým. Povykládala si s nimi. Prarodiče si užili chlapečka, já jsem nemusela být pořád v pozoru a malému k dispozici…
Když jsem potřebovala někam jít, babičky vnoučka pohlídaly.
Jo, babičky jsou príma a bylo to tehdy fajn.
Ale stále jsem byla máma na plný úvazek a vůbec mě nenapadlo, jaká hrůza by nastala, kdybych na návštěvu k rodičům nemohla a MUSELA se o syna postarat sama. Jak bych ten den zvládla?! Odpověď – naprosto v pohodě. Vždyť je přeci můj. A i když někdy člověk padá únavou z nevyspání, je tak báječné toho malého tvorečka sledovat, hrát si s ním, věnovat se mu. Pozorovat jeho pokroky a užívat si je.
S holčičkami už jsem to měla a mám jinak. U Aničky byly babičky daleko. Se Sašou už babičky nemáme. Tak jsem ta moje děťátka tahala a tahám všude sebou. A ju, chybí mi povídání s maminkou o těch našich cácorkách. Ale telefonuji si s tatínkem a mou babičkou. Referuji jim o holčičkách. Jak Anička zvládá záludnosti povinností první třídy, jak Sašenka roste, co už umí, co mi ty moje ratolesti provedly…
A hlídání? Zatím to zvládám sama a nemám z toho žádný stres. V případě nutnosti mě může zastoupit manžel a nejstarší syn (někdy je výhoda mít mezi dětmi velký věkový rozdíl :) ). A v krajním případě počítám do budoucna s prověřenou paní na hlídání na tu nejnutnější dobu, když bych někam musela jít…
Dalším tématem maminek bývá stěžování si na péči o domácnost.
Nechci to nijak zlehčovat. Když chcete mít doma pořádek, vypráno, uvařeno, vyžehleno – jo, dá to práci.
Ale dnes už máme tolik pomocníků… Co měly říkat naše maminky a babičky, když musely plíny vyvařovat v hrnci na plotně, pak je máchat, ždímat, věšet venku a když bylo ošklivě, všude doma vedly natažené prádelní šňůry, na kterých visely pleny a člověk mezi nimi musel umně kličkovat. Pak vše vyžehlit žehličkou, která o páře ani neslyšela.
Dnes jsou jednorázové plínky a když potřebuji nějaké prádlo vyvařit, hodím ho do automatické pračky na vyvářku, nádobí naskládám do myčky. A jdu si ven s miminem v kočáru zaběhat. Až se vrátím, pověsím prádlo na zahradu a jestliže je ošklivě, strčím ho do sušičky.
Díky dnešnímu složení materiálů se spousta oblečení ani žehlit nemusí. Stačí ho přímo ze sušičky poskládat do skříně.
A to, co se přeci jen žehlit musí, zdolám parní žehličkou a při tom si střihnu lekci konverzace v němčině.
Je pravda, že o spoustu povinnosti se dělím s ostatními členy domácnosti. Manželem a staršími dětmi. Ne, že by to vše bylo vždy bez reptání a protestů (v případě dětí, manžel je v pohodě).
Ale díky delegování a tomu, že mi pomůžou – třeba s maličkostí, jako je vynesení odpadků nebo s větším úkolem – uklizení si ve svých pokojích – mám čas na aktivity, které mě naplňují. Třeba práce v našem nadačním fondu. A odměnou pak mají spokojenou a ne uštvanou mámu, se kterou si mohou přijít povídat, která se jim může věnovat…
Další věc, jež nechápu, je stěžování si maminek na to, že celý den komunikují se žvatlavým batoletem a normálně promluvit nemají s kým.
Bože, je tak úžasné si to žvatlavé období naplno prožít. Ono totiž hrozně rychle uteče…
A když je potřeba promluvit s nějakým dospělým, je teď tolik možností kam s mrnětem jít mezi lidi. Můžou jít cvičit s dalšími dětmi a rodiči, nebo na kurz plavání, do herničky a nebo jen na hřiště.
A když zrovna nemají náladu na „rodičovské plky“ typu jak nám to naše maličké krásně papá a kaká a co už umí, tak můžou jít i s mrňousem třeba na výstavu nebo zajímavou přednášku.
Můžou se začít vzdělávat. Zdokonalovat ve svém oboru a nebo si najít nějaký úplně nový. Můžou se začít učit cizí jazyk. Navštěvovat kurzy pro maminy, kde je u řady z nich zajištěno i hlídání dětí. A nebo v době internetu se učit sama doma…
Mateřská/rodičovská dovolená není žádné leháro. Ale je to opravdu krásná doba, kdy si můžete užít své dítě, kdy můžete kvalitně vystavět základy vašeho vztahu. Můžete své dítě sledovat, jak roste a jaké dělá pokroky a být mu v tom oporou.
Můžete růst sama.
Ano, může to být jedno z nejkrásnějších životních období. Ale záleží na každém, jak si to sám v sobě nastaví.
