Zjistila jsem, že puberťák mužského pohlaví, je v určité fázi svého vývoje vcelku velmi nenáročný tvor. Stačí mu pouze počítač, připojení k internetu, síťový kabel k propojení počítačů a přístroj na kterém lze přehrávat oblíbená hudba.
Také více či méně pravidelné krmení. Žádoucí, ale ne vynucovaný, je dostatek chipsů s různými příchutěmi a něco na doplňování pitného režimu (Coca Cola, Pepsi nebo energetické nápoje jsou podle něj nevhodnější. Naopak moje oblíbená voda s citronem a mátou byla striktně odmítnuta.)
Více tento tvor k spokojenému životu skutečně nepotřebuje. Sice jsem si to myslela, ale opravdu jsem se o tom přesvědčila minulý týden, kdy u nás pár dnů přebýval synův nejlepší kamarád.
Kluci byli naprosto vzorní. Skoro by o nich člověk nevěděl – tedy nebýt hlášek typu: „Ty vole, kam to běžíš. Ta ulička je přeci slepá.“ nebo „Tak střílej, ty kreténe, copak toho zombíka nevidíš?“ které se občas v zápalu hry ozývaly z pokoje.
Je mi jasné, že to bývala zvolená slova velmi mírného a slušného charakteru. Hlášky, které se používají v situacích, kdy matka není v možném doslechu, jsou prostě – jak bych to řekla – jiné.
Dále sem zjistila, že tento specifický lidský druh absolutně nepotřebuje běžné hygienické prostředky. Sprcha a čištění zubů je podle něj zbytečná ztráta času. (Předpokládám, že toto se změní, jakmile začne randit…)
„Kluci, měli byste se jít umýt.“ snažila jsem se je upozornit v půl desáté večer.
„Jóó.“ ozvalo se dvojhlasně a dokonce ve stejné tónině aniž by odtrhli oči od monitorů.
O hodinu později: „Kluci, vážně byste se měli jít umýt.“
Opět dvojhlas: „Jóó.“
V půl dvanácté jsem přišla do pokoje a než jsem se stihla nadechnout, vychrlil na mě Robin: „Jo, mami, půjdeme se umýt.“
Ale pak samozřejmě avízovaná činnost nenásledovala. „No, já bych vás, milánkové, mohla tak akorát ohrát.“ pomyslela jsem si. „Přeci nebudu patnáctileté halamy honit do koupelny, jako dvouletou Aničku. Tak si klidně smrďte.“
Pubertální dorostenec je také v této fázi pro rodiče velmi nenáročný na vymýšlení programu nebo zaplnění volného času. Naopak, pokud se o něco podobného pokusíte, pak ho mírně řečeno popudíte.
Jemu k spokojenosti skutečně stačí pouze:
1.místo – počítač
2.místo – připojení k internetu
3.místo – sluchátka (pro komunikaci se spoluhráči během hry nebo k poslouchání hudby)
4. místo – počítačové hry
5. místo – MP3 nebo jiný přístroj k přehrávání oblíbené hudby (nebo toho, co právě v dané chvíli a náladě za hudbu považuje)
6. místo – KLID OD RODIČŮ - teď jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. 6.místo by se mělo přesunout na pozici číslo 1.
Ve výše zmíněných činnostech a aspektech je to stvoření vskutku velmi nenáročné. Bohužel, to neplatí o nárocích, které klade na nervovou soustavu svých zroditelů. Obzvláště v některých chvílích a situacích. Jsou to malé až banální příhody, které však s nezměrnou vytrvalostí pomalu, ale jistě nahlodávají naše nervy. Tak, jako se to například stalo u nás předevčírem.
Po prodlouženém víkendu stráveném na chalupě (kde není signál na telefon natož pak na internet) a kde musel Robin tři nesmírně dlouhé dny počítačově abstinovat, se konečně v pondělí dopoledne (pro něj ráno) k vytouženému stroji dostal.
S pochopením jsem ho nechala dohnat časový deficit v rozehrané hře.
V poledne přijel muž domů na oběd. Nalila jsem tedy v kuchyni Robčovi, manželovi a Anince polévku. Dcerce jsem dala na talíř poloviční množství, než klukům. Rozmačkala jsem jí noky a do talíře jsem dala její malou lžičku. Pak jsem tento talíř odnesla do pokoje na stůl – na Aniččino místo, aby právě uvařená polévka mohla chladnout.
V mezičase jsem ještě spěchala ven pověsit prádlo. Říkala jsem si, že než se vrátím, malé polévka vystydne tak akorát, abych ji mohla nakrmit a dát spát – a já se mohla vrhnout do další práce. Jak jsem vybíhala ven, houkla jsem ještě na Bobše, že má nalitou polévku. (Bohužel, jsem neupřesnila kde…)
Po chvilce jsem se vrátila do domu. S lavorem v ruce jsem zůstala stát mezi dveřmi a nevěřícně jsem zírala na mého syna, jak u stolu v podřepu (na daném místě, kde byl připraven Aniččin talíř totiž stabilně není přistavená židle, ale je tam místo pro dcerčinu dětskou židličku) v rychlosti hltá tou malinkou lžičkou sestřinu vychlazenou polévku s rozmačkanými noky.
„Můžeš mi říci, proč jsi to Aňuli snědl ?“ zeptala jsem se nechápavě Robina.
Ten se na mě podíval, jako by se právě probral z nějakého tranzu.
„To nebylo moje?“ vyhrknul udiveně. Manžel stojící za mnou se začal dusit smíchy.
„A už jsem ti snad někdy k jídlu dala dětskou lžičku?“ opominula jsem dobu, kdy ji také potřeboval.
„No, to ne…ale víš…já jsem hrál tu hru…a pak jsem jen zaregistroval, že jsi říkala něco o připraveném jídle, ale no…a když jsem se otočil, tak jsem uviděl ten talíř..“ blekotal Robin dále.
„A to, že byl na místě kde vždy sedává malá, je v něm poloviční množství než míváš ty a je do něj strčená mrňavá lžička – to ti nebylo divné?“
„No, víš…já jsem o tom nepřemýšlel…byl jsem zabrán do hry – no…“
„A pak, že to hraní na počítači nevymývá mozek!“ zaječela jsem a rázně odešla připravit Ani znovu oběd.
Musím říci, že v kuchyni mi směšnost situace také došla a řehtala jsem se stejně, jako manžel.
A tak mě napadla spásná myšlenka. Pokud se ještě dokážu v podobných a dalších různých případech, které mi naše dítě připraví, smát – pak snad tu synovu pubertu ve zdraví přežiju.
A říká se, že holky jsou v pubertě daleko horší… Hm, tak to se tedy mám za deset let, až mi doroste Aňule, na co těšit. Ale co – nějakou průpravu už přeci budu mít, ne?
