Malé děti jsou kouzelné svou bezprostředností. Avšak nás dospělé s ní někdy dokážou dostat do pěkně svízelných situací. Často jsem slýchala různé legrační historky a trapasy, které malé ratolesti svým dospělým doprovodům způsobily. Samozřejmě jsem se při nich výborně bavila, stejně jako všichni ostatní. Ale jak se říká, na každého jednou dojde. A na mě přišla řada zrovna nedávno.
Mé dcerce Aničce jsou dva a půl roku. Právě je v tom roztomilém období, kdy začíná více mluvit. Sice slova i věty komolí, ale přesto ji již jde dost dobře rozumět.
Byla jsem s ní tehdy na kontrole na ORL. Musely jsme samozřejmě čekat. Jelikož malou už nic nebolelo, měla jsem co dělat, abych ji v plné čekárně udržela v klidu. Knížka ji přestala bavit a hry ani plyšáci také nezabírali.
Tak jsem zkusila dočasný zaručený trik: „Aničko, umíš hýbat pupíkem?“ zeptala jsem se jí a spiklenecky na ni při tom mrkla. Tato dcerčina dovednost spočívala v tom, že zatahovala a zase povolovala bříško. Když to dělala dost rychle - hýbala pupíkem. Naučila se tento cvik asi o dva dny dříve. Byla to tedy celkem čerstvá záležitost a proto ji ještě stále bavila.
Anička horlivě zakývala hlavičkou, hned si vyhrnula tričko a začala „hýbat pupíkem“. Velice jsme se tomu obě dvě smály. Jenže pak mi začala Anička ukazovat a vysvětlovat, že toto je pupík a pak že ona má ještě prsa. Podotkla, že Ani má malá prsa. A potom ji napadlo něco zajímavého. Začala si prohlížet všechny v místnosti a nahlas komentovat, kdo má jaká prsa, jestli malá nebo velká.
Byla opravdu důsledná a nikoho nechtěla vynechat. Jak jsem již zmínila, slova sice mile komolí, ale rozumět ji jde. Navíc mluvila dostatečně nahlas a svá slova doplňovala náležitým neverbálním projevem. A tak nebylo pochyb, že všichni zúčastnění přesně pochopili pravidla Aninčiny hry.
Pomalu jsem začala rudnout a vehementně se snažila její pozornost odvést někam jinam viz. „Podívej Aničko na ten hezký obrázek na stěně. Ta žába má ale vykulené oči, že?“ nebo „Aničko, pojď, budeme počítat kolik máš prstíků…“ Moje snahy byly slabé. Její gesto „Neruš, mám lepší zábavu.“ bylo srozumitelné všem a ani ho nemusela slovně doplnit.
Takže se dále obézní pán dozvěděl, že má velká prsa, zatímco mladá slečna (která se před Aniččiným komentářem snažila nenápadně vypnout hruď) sklidila hodnocení :“Hoka maué pufa.“ ( Překlad - Holka malé prsa.)
Převést v ten okamžik Aninčin zájem k něčemu jinému bylo opravdu naprosto nemožné a tak jsem zvolila jedinou přípustnou variantu v dané situaci - taktický ústup. Se slovy „Aničko, půjdeme se podívat do lékárny, jestli tam mají nějaké nové obrázky?“ jsem byla schopná holčičku bez protestů dostat z rizikové oblasti. ( Dcerka je totiž vášnivou sběratelkou veškerých propagačních letáků. Jen jaksi trofeje ze své sbírky „zapomíná“ na různých, často dost neobvyklých místech – kromě klasických míst jako je kočárek a auto, jsme je objevili v botníku nastrkané do bot všech rodinných příslušníků, v kuchyni v kocouří misce, v koupelně ve vaně atd.. Takže je jasné, že je potřeba neustále sbírku nadále doplňovat.)
Nevěřila jsem tomu, že by účastníci poslední Aniččiny hry na nás tak rychle zapomněli a nechtěla jsem riskovat, že by dcerka chtěla ve hře pokračovat. Proto jsme pak, po veřejně ohlášené návštěvě lékárny – a následném návratu, pro jistotu zbytek doby než přijdeme na řadu u lékaře, strávily v prostoru před čekárnou. V místech, ze kterých jsem viděla na dveře ordinace ovšem ne na čekající...
Musím podotknout, že lidé, kteří byli na řadě před námi a kteří nás tam při svém odchodu potkali se na nás skutečně mile usmívali – a to ať jejich poprsí Anička stihla okomentovat a nebo ne.
