Hlavně se nenechat sežrat

V duchu toho, že se děti mají vést ke kultuře již od malička, jsem se vypravila s tříletou dcerkou na představení do loutkového divadla.

Krásně jsme se nastrojily, což se Aničce velice líbilo a je to snad jediná holčičí činnost, jenž ji baví. Jinak je to těžký samorost, který nejraději lítá venku po lese, leze na stromy, na kameny, po kapsách nosí hromadu pokladů, co najde venku (kamínky různých velikostí, klacíky, kůru stromů apod.), na dětském hřišti neomylně okamžitě zamíří k nejvyšší prolézačce a nejprudší klouzačce (přeci už není žádné mimino) a čisté oblečení na ní dokáže vydržet v nepozměněném stavu asi tak 30 vteřin…

Anička prožívala návštěvu divadla, jako nějaký obřad. Vyprávěla jsem jí, jak to v takovém divadle chodí, co se tam dělá, že si musíme koupit vstupenky, pak půjdeme do šatny, kde si odložíme kabáty a potom si najdeme v sále místa k sezení. Že tam bude i přestávka, kdy se půjdeme projít po divadle, zajdeme do bufetu, že se v divadle během představení nesmí jíst bonbony, protože to je neslušné a rušivé atd.

Ani byla nadšená, očička jí zářila očekáváním a já jsem si užívala sledovat ji. Je pravda, že když se v sále setmělo a na scéně se objevily první loutky musela jsem holčičku přesvědčit, aby byla tiše a sledovala pohádku.

„Maminko, to je televize?“ ozval se její jasný hlásek.

Naštěstí bylo obecenstvo většinou v Aninčině věku, takže ztišení svého potomka nebyl problém pouze můj a Ani se pak již snažila šeptat.

O přestávce jsme si šly prohlédnout prostory divadla, zašly jsme se napít do bufetu a pak jsme se vrátily do sálu na svá místa. Jenže přestávka ještě neskončila a Aninka už měla dlouhou chvíli. Šla tedy do krajní uličky dozadu vyzkoušet tamní sedadla, jestli se na nich sedí stejně, jako na těch našich.

Nespouštěla jsem z holčičky oči, protože vím, že chvilka nepozornosti by mohla v jejím případě znamenat, že ji budu sundávat ze stojanu na osvětlení, protože si ho chtěla prohlédnout. A tak jsem viděla, jak k Aničce přišel stejně velký chlapeček. Chvilku si ji prohlížel a pak se k ní začal naklánět a chtěl jí dát pusu. Ani na něj vrhla pohled, co ji ruší a klučinu razantně odstrčila. Chlapeček okamžik zůstal překvapeně stát a pak se opět začal k Aničce naklánět, aby jí tu pusu dal. Ani se na něj znovu koukla, co narušuje její osobní prostor a znovu ho odstrčila. Kluk tedy utekl pryč a po chvíli se Ani vrátila ke mně.

Tato situace s tříletými prcky byla velmi milá a usměvná a tak jsem řekla Anince: “Tam dozadu za tebou přišel chlapeček, že?“

„Hm.“ zamračila se.

„A ty jsi se mu asi líbila, že ti chtěl dát pusu.“ pokračovala jsem dále.

Anička na mě vrhla pohled, že jsem tedy úplně mimo a prohlásila: „Nechtěl mi dát pusu.“

„Ne?“ podivila jsem se.

„Ne.“ odpověděla Ani razantně. „Chtěl mě sežrat.“

Zcela netaktně k cítění své dcery jsem vyprskla smíchy.

Připravovala jsem ji na první návštěvu divadla, na to co se tam bude dít a co má očekávat, ale na to, že by ji chtěl nějaký klučík „sežrat“ mě ji upozornit skutečně nenapadlo. Ale jak je vidět, dokázala si poradit sama. No, jsem zvědavá, jak dlouho jí to takto vydrží…