Lidé někdy mívají docela šílené nápady. Mě tento neduh – občas – popadne také. Jenže, nejprve si vždy myslím, že ten nápad je vlastně naprosto skvělý a jak moc je šílený se projeví až později a postupně.
Asi stejně, jako když mě takhle někdy na začátku února napadlo, že by se to chtělo na začátek "běhačské sezóny" jít někam protáhnout. A tak jsem se domluvila s kamarádkou a přihlásily jsme na Pečeckou desítku – běh na 10 km. Představovala jsem si, jak to bude fajn, jít se po zimně proběhnout na nějaký závod a jak si to s Kájou užijeme. Ale jak se říká, člověk míní, Pán Bůh mění.
Nakonec kamarádka musela z rodinných důvodů odjet na Moravu a tak jsem do Peček vyrazila sama. Ale stále jsem si představovala, jak to bude úžasné.
Tento pocit trval do doby, než zazněl startovní výstřel – tedy ještě tehdy to bylo fajn. Míra šílenosti mého nápadu, vypravit se běhat do Peček, se u mě poprvé projevila si po uběhnutí prvních dvou kilometrů. To mi jaksi začal docházet dech.
Ono to totiž bylo tak, že jsem chtěla běžet na 60min. a vodiče pro tento čas dělal Karel s ptákem. Vím, zní to asi divně, když to takto napíšu, ale ten pán se skutečně jmenuje Karel a skutečně objíždí závody po ČR, kde běhá s loutkou plyšového ptáka na ruce. Je to naprosto fantastický človíček. Věčně usměvavý, každého podporující, téměř neustále povídající a komunikující s okolím.
Jenže v předstartovním rumraji se mi ho nepodařilo najít, takže jsem se zařadila do koridoru a říkala si, že ho snad po cestě někde na trati potkám. A pak jsme vystartovali. A já se nechala strhnout endorfinem, adrenalinem a já nevím čím ještě a vyrazila jsem, jako raketa – tedy alespoň si to myslím, že moje rychlost byla raketová. A jestli ne, tak byla jen o kousek menší. A to byla ta obrovská chyba. Nějak jsem zapomněla, že nejdůležitější je nastavit si své tempo a to si držet. Takže po dvou kilometrech jsem měla pocit, že každou chvíli musím zkolabovat.
Karel s ptákem a svou skupinou mě pak lehce na trati dostihnul. Měla jsem radost, že ho vidím a zařadila se do hloučku jeho následovníků. Běžela jsem a běžela, funěla a lapala po dechu. A jak jsem tak hned po startu přepískla svoje tempo, začal se mi Karel pomalu, ale jistě vzdalovat.
Běžela jsem dále, supěla a snažila se neomdlít do příkopu. Neustále předbíhající lidé mě čím dál více deptali. Vzpomínala jsem na všelijaké psychologické poučky, jak se povzbudit a nastavit si dobrou náladu. Vždyť přeci vůbec nejde o to, kolik lidí mě předběhne. Jde o to, abych si běh užila a cítila se dobře…
Houby! Vůbec to nezabíralo. Cítila jsem se na pokraji fyzického zhroucení a každý další člověk, který se dostal přede mě, mě posouval i ke kolapsu psychickému.
Pak jsem však přeci jen přišla na nějakou výhodu svého postavení. A to, že když si tak běžím sólo, alespoň vyniknu na fotografiích ze závodu lépe než kdybych se tísnila někde v davu, který se řítil přede mnou.
Začali mě potkávat lidé běžící v protisměru. To byli ti šťastlivci, kteří již proběhli polovinou závodu a vraceli se zpět do cíle. Má frustrace byla dokonalá a moje plíce s nohama právě debatovaly o tom, že vyhlásí generální stávku, protože takové prdlé nápady prostě nemají zapotřebí a už si je nenechají líbit... Silně jsem zatoužila nenápadně se zařadit mezi protiběžce. Ale odolala jsem a poctivě doběhla do poloviny závodu, takže jsem byla řádně odpípnutá a změřená.
Tam jsem také znovu zahlédla Karla s ptákem. „Vida, není zase tak daleko přede mnou.“ napadlo mě a rozhodla jsem se přidat tempo a zařadit se tak opět do Karlovy eskadry. Vždyť pořádných sólo fotek už mám určitě dost, takže nějakou skupinovku klidně snesu…(Nohy, kdyby mohly tak mi klepou na čelo.)
Kupodivu se mi dařilo Karla neztratit z dohledu. Jenže - pak přišel ten kopeček. Jediný na trati a bylo to. „Tak a Karel s ptákem, je někde v p…ředu.“ blesklo mi hlavou a bylo mi jasné, že toho ten den už nedoženu.
Běžela jsem dál a pomalu odkrajovala metr za metrem. Byl nádherný slunečný den a krajina kolem byla prostě kouzelná. Jak ráda bych se tím vším kochala…kdybych měla sílu.
Supěla jsem do cíle a poslední desítky metrů před ním jsem měla pocit, že mi ho nějaký škodolibý potměšilec stále poodnáší, takže se k němu nejspíše nikdy nedostanu.
Ale nakonec jsem přeci jen doběhla. Bože, jakou jsem měla radost, že jsem to přežila!
Přestože jsem myslela, že na trati vypustím duši, byla jsem ráda, že jsem do Peček jela (organizace závodu byla skvělá) a šťastná že jsem to uběhla – i když s horším časem (64 min.), než který jsem chtěla, ale co – vždyť je to přeci začátek sezóny a závodů bude letos ještě hromada…
