Tvrzení, že blondýnky jsou hloupé je všeobecně přijaté dogma. Vtipy o blondýnkách jsou legendární a já je doslova miluji. Asi proto, že jsou většinou krátké a tak je dokážu pochopit…
Dlouhá léta jsem nosila na hlavě blond melír. Za těch třináct roků tedy na mých vlasech blond barva převládala a musím říci, že to byla někdy docela výhoda. Když se mi totiž něco nepodstatného ne zrovna povedlo, stačilo pouze pokrčit rameny a s roztomilým úsměvem prohlásit: „To víte, blondýna.“ A ostatní se rozesmáli a nad mým nezdarem se většinou shovívavě mávlo rukou.
Ovšem samozřejmě ne vždy to tak fungovalo a ne vždy byla blond hříva zrovna výhoda. Například, když jsme se přestěhovali do Prahy, můj tehdy malý syn začal navštěvovat novou školu (to však neznamenalo, že s nástupem do nového školícího střediska nějak pozměnil své návyky a já jsem tedy běhala do školy „na kobereček“ stále stejně…).
Jednoho dne přišel s tím, že dal Dorce (spolužačce) facku.
„Robi, holky se nebijou…“ pronesla jsem nešťastně a už jsem se viděla, jak opět mířím ke dveřím kabinetu na další kartáč.
„No jo, mami. Jenže, když ona se bavila s Izou, neviděla že stojím za ní a říkala, že Robinova máma je taková Bárbína a je děsně hubená a že takovéto Bárbíny to mají v životě daleko jednodušší, než my ostatní. A mě to naštvalo, že o tobě takhle mluvila, protože to není pravda, že to máš jednoduché a tak jsem jí dal facku. Tos měla vidět, jak koukala…“
Zůstala jsem na okamžik zaraženě stát. Bylo mi jasné, že tato tvrzení nejsou z hlavy devítileté holčičky a že je někde slyšela a jen je důležitě prezentovala dále. Syn tehdy navštěvoval novou školu s bídou pár měsíců a měla jsem problém si vůbec vybavit tváře jeho současných spolužáků – natož jejich rodičů. Vůbec jsem netušila, čím jsem si z této strany takovéto ohodnocení zasloužila – kromě promelírovaných dlouhých vlasů…
„A jak to dopadlo?“ zeptala jsem se syna a snažila tak dostat více času, abych si rozmyslela, jak „správně výchovně působit“. Jak mu poděkovat za to, že se mě zastal, ale zároveň ho přesvědčit, aby už spolužačky kvůli tomu nefackoval…
„No, Dorka začala brečet a utíkala za učitelkou žalovat. Jenže Štěpán byl na ni taky naštvaný, tak šel za učitelkou a říkal – Co kecáš, Robin ti žádnou facku nedal. A pak tam ještě přišel Kryštof a ten se ke Štěpánovi přidal, a taky řekl že jsem ji nepraštil“
„Budu hádat. Kryštof byl na Dorku taky naštvanej.“ tipovala jsem. Syn jen nadšeně zakýval hlavičkou na souhlas.
Tak a otázka, jak „správně výchovně působit“ se zkomplikovala. Nakonec se mi podařilo synovi nějakým způsobem vysvětlit, že je fajn, když se za sebe kamarádi dokážou postavit, ale přestože se třeba domnívali, že byli v právu, nebylo to co udělali v ten okamžik úplně správné. A i když Dorka zrovna říkala věci, které se mu nelíbily a já si moc vážím toho, že se mě zastal, neměl jí kvůli tomu bít. Příště ať to raději otočí proti ní slovně a udělá si z toho legraci. Třeba – Moje máme a Bárbína? Ty sis toho všimla? No, to je super. Máma se o to tolik snaží. To bude mít radost, až jí to povím! - A ať věří, že pak už ho podobnými řečmi otravovat nebude.
Když se tak nad tím zamyslím, tak vyšší, hubené blondýny s dlouhými vlasy označení Bárbína nebo princezna, asi přímo evokují. I když já si rozhodně, jako princeznička nebo panenka na ukazování, ani náhodou nepřipadám. A že bych to v životě kvůli barvě vlasů a vzhledu měla jednodušší - to jsem si nějak nevšimla. Ale - možná jsem jen nevšímavá...
A jednoho dne jsem se zkrátka rozhodla, že melír už je nuda a vlasy obarvila zpět na svou původní barvu – čokoládově hnědou. Docela mě překvapilo, že mi ta změna ani příliš drastická nepřišla.
Z legrace jsem začala hodnotit, zda mi tmavší barva vlasů přidala na nějakém tom bodíku IQ, ale žádný náhlý rozkvět své inteligence jsem tedy na sobě nezpozorovala. Určitý posun v myšlení se od doby, kdy jsem si nechala vlasy poprvé prosvětlit a pak po letech opět ztmavit, dostavil, ale přisuzuji ho spíše získaným životním zkušenostem než barevnému odstínu svého porostu hlavy…Škoda, jak by to bylo jednoduché zmoudřet pouze ztmavením vlasů než procházením všech životním peripetií. Ale co pak ti lidé, kteří vlasy nemají?
Vždy se mi líbily zrzavé vlasy. Hrozně moc! Jen jsem stále neměla odvahu je vyzkoušet. A pak – prostě z ničeho nic – jsem se rozhodla a s pomocí mé kamarádky kadeřnice jsme vytvořily na mé hlavě parádní korozi. Jsem nadšená a zrzavá! Kupodivu mi všichni tuto změnu chválí.
Na IQ jsem žádný posun opět nezaregistrovala, ale mám pocit, že jsem jakoby - tak nějak – odvážnější, rozvernější. Vymýšlím – a co hůře – i realizuji bláznivé nápady, jako např. místo klasického večerního sezení u televize Rodinný turnaj v Žolíku o oplatek. S dcerkou si venku na procházce hrajeme, že jsem Pipi (její oblíbená pohádková postava) a ona je samozřejmě Anička a nestydím se s ní poskakovat a zpívat „My se máme“…Co na tom, že vedle je autobazar s hromadou lidí a pes se nám plete pod nohy…Venku s Aničkou hledáme poklady – zajímavé kamínky a klacíky – a doma pak uspořádáme jejich výstavu i s popisky a odborným výkladem – s povinnou návštěvou všech rodinných příslušníků…(Nejnadšenější z této aktivity bylo naše štěně, které nám v nestřeženém okamžiku ukořistilo pár exponátů v podobě klacíků a s vervou sobě vlastní je rozcupovalo na malinké třísky, jež se zabodaly do koberce)…
Takže teď bych to nakonec asi měla nějak shrnout. Barva vlasů, podle mé zkušenosti, na zvýšení nebo snížení IQ vliv nemá. Ale na ženskou psychiku - to už je věc jiná.
