Ke každé činnosti, kterou člověk dělá má nějaký důvod. Musí, chce, baví ho… A od každé činnosti, kterou vykonává něco očekává. Například od práce v zaměstnání je to určitě finanční ohodnocení a nebo také kariérní postup, pocit seberealizace. Pokud má někdo nějaké hobby – třeba modelářství – staví a lepí a pak jde s vyrobeným letadlem na louku, kde svůj výtvor pustí a sleduje, jak míří do oblak. Svým koníčkem relaxuje. A co takhle sport? Proč lidé sportují? Proč se mučí v posilovně, běhají, jezdí na kolečkových bruslích nebo na kole, hrají tenis, fotbal…? Někdo kvůli kondici, někdo aby zhubnul, někdo třeba pro svůj dobrý pocit. A proč jsem začala běhat já?
Naše rodina prožívala – a stále ještě prožívá ne zrovna jednoduché období. Během pouhých šesti měsíců jsme se museli potýkat s vážnými onemocněními, náhlými odchody hned několika blízkých lidí, s bolestí, starostmi a ztrátou. Onemocněla má babička, onemocněla manželova maminka, odešel švagrův tatínek, velmi vážně onemocněl náš druhý švagr - jehož diagnóza byla fatální, pak sdělili obdobnou diagnózu mé mamince a za čtyři dny nato nám odešla manželova maminka. Zdravotní stav mé maminky se rapidně zhoršoval a den před její velmi náročnou operací nás opustil nemocný švagr… A toto vše se na každém z rodiny nějakým způsobem projevilo.
Já jsem se začala uzavírat čím dál více do sebe. Bála jsem se a již jsem jen čekala, kdy přijde nějaká další hrozná zpráva. Dostávala jsem se do stavu, kdy jsem měla problém vstát ráno z postele. Přinutilo mě k tomu jen to, že jsem se musela postarat o malou dcerku. Fungovala jsem absolutně automaticky, jako bych byla naprogramovaná - musela jsem uklidit, uvařit, musela jsem udělat své pracovní povinnosti, musela jsem se alespoň minimálně věnovat dětem. Nic mě však netěšilo. Vše jsem dělala, jen z nutnosti. Nemohla jsem se k ničemu navíc přinutit.
Nechtělo se mi nikam chodit, přestala jsem mít o vše zájem. Nejraději bych se zavřela doma. Přála jsem si jen, aby mi dali všichni pokoj a nechali mě být.
Snažila jsem se sice s těmito pocity bojovat, ale pak přišla další katastrofická zvěst, další špatná zpráva...
Bývala jsem vždy velmi aktivní člověk se spoustou plánů. Spoustou pracovních nápadů a projektů. A o mnoho dříve jsem mívala i spoustu snů a dokázala jsem za nimi jít…
A teď – NIC. Prázdno, temno, nechuť, strach…
I když se mi to nelíbilo, nemohla jsem se stále tak nějak znovu „nastartovat“. Ale já jsem se „nastartovat“ skutečně chtěla. Letargie a deprese nejsou moje „parketa“. Jen jsem jaksi nemohla a nemohla nalézt tu pravou - sílu.
A tak jsem přemýšlela, co by mi mohlo pomoci. Vzpomněla jsem si, že před časem (když jsem si to spočítala, tak jsem s úděsem zjistila, že to bylo už před osmi lety) jsem chodívala každé ráno běhat. Jen tak. Cítila jsem se potom prostě dobře, byla jsem probuzená, „napumpovaná“, se spoustou elánu. Bylo to v době, kdy jsem měla svůj módní ateliér, navrhovala jsem modely, pořádala módní přehlídky, jednala s klienty, organizovala focení a různé projekty…Žila jsem svůj sen, který jsem měla od dětství – Byla jsem módní návrhářkou a těšila jsem se ze svých prvotních a docela zajímavých úspěchů.
Ten sen jsem si pak nechala vzít. Dovolila jsem to nekvalitním lidem, kteří mě odvedli naprosto jinam. To však byla MOJE chyba - že jsem jim to dovolila. Zapadla jsem potom do rutiny každodenního života a myslela jsem si, že jsem vlastně takto šťastná. Řešila jsem nové pracovní projekty, které mě bavily – anebo jsem si to možná jen tak namlouvala… Kdo ví…
A teď nastalo toto náročné a špatné období a já jsem zjistila, že už toho mám takto všeho akorát dost.
Že to tak již nechci a že to prostě změním! Před roky mě dokázalo ráno probudit běhání, tak proč bych to nezkusila nyní také?
A pak – asi druhý den na to, mi najednou přišlo pozvání na desetikilometrový běh - WE RUN PRAGUE.
Připadalo mi to, jako Hlas shůry, který mi měl říci, že jsem se rozhodla správně a ať už tedy konečně se sebou začnu něco dělat.
A tak tedy dělám. Do běhu jsem se přihlásila a každé ráno poctivě vyrážím „na trať“. Po spoustě let jsem opět vzala do ruky tužku a nakreslila prvních pár modelů. Vytáhla jsem šicí stroj, který dlouhé roky zahálel zaházený v rohu v komoře a nechala na něm udělat nutnou revizi. Vytáhla jsem schované látky a přeměřila svou holčičku. (Vždyť mám doma přeci téměř tříletou cácorku, která má dvě oblíbené hry – Na vaření a papání a pak Na módní přehlídky - kdy na sebe navěší a natáhne všechny možné čepice a klobouky, šály, obuje si moje lodičky na vysokých podpatcích a pak mi hlásí. „Kjásná, mami, já jsem kjásná.“ A teď tedy spolu „konzultujeme“ moje návrhy a jestli se jí líbí a vybíráme látky…
Vrhla jsem se znovu s vervou do práce. Měním manželovi webové stránky, připravuji novinky…
Takže moje motto je: „Běhám, protože chci.“ CHCI změnit svůj život. CHCI být opět tou holkou, která měla odvahu jít za svým snem, která s hlavou hrdě vztyčenou přijímá nové životní výzvy a která se s nepřízní osudu porve a nezaleze před ní odevzdaně do kouta.
Tak proto běhám já.
