21 kilometrů? No, ty ses zbláznila!

Přesně toto mi řekla moje maminka, když jsem jí oznámila, že za čtrnáct dní běžím svůj první půlmaratón. //

„Hele, nepřeháníš to?“ zděšeně se mě ptala a její obavy byly téměř hmatatelné.

„Mami, vše bude v pořádku. Neběhám sice dlouho, ale mám poctivě natrénováno a měla bych to zvládnout – doufám, že celkem bez nějakých následků. Neříkám, že to vyhraju, ale doběhnu určitě. A snad nebudu poslední.“ smála jsem se.

Smích mě pak postupně přešel, když jsem se postavila na start a tak nějak jsem začala chápat, že toto je skutečně již opravdová běžecká akce, které se účastní lidé, kteří mají „něco naběháno“.  A že běh na 10km, který jsem doposud jako jedinou běhací akci absolvovala, je něco docela jiného… A nechci nic a nikoho podceňovat.

Nebyly tam koridory, ani vodiči – což mi jako sólistovi vyhovovalo.

Zařadila jsem se tedy do startovního davu. Chtěla jsem jít dopředu, ale když jsem viděla ten přetlak, který se tam utvořil, řekla jsem si, že mezi ty chrty tedy rozhodně nejdu a zařadila se někam do zadní části závodního roje.

Pak se ozval výstřel a my jsme vyběhli. Nasadila jsem si své tempo a v klidu běžela. Kolem mě se každou chvíli někdo prohnal. „Tak jsem to možná s tím, že nebudu poslední asi neodhadla.“ pomyslela jsem si, ale své tempo jsem nezměnila.

Běžely se tři okruhy po 7,032km. Snažila jsem si během prvního kola zapamatovat trasu, abych věděla kudy mám běžet až mi všichni utečou. Nebylo to však potřeba, protože už v druhém kole jsem začala předbíhat lidi já. (Musím se přiznat, že z každého předběhnutého člověka jsem měla ohromnou radost.)

Když jsem proběhla cílem v prvním kole, přehnali se kolem mě Keňané -  kteří však byli o kolo vpředu…Fascinovaně jsem se na za nimi dívala, jak mizí v dálce a to tempem, které kdybych nasadila tak nedoběhnu dál než 1 km. Pak bych padla se srdeční zástavou.

Lidé byli úžasní – závodníci i stojící kolem trati, kteří nás vydatně povzbuzovali. Jen jednou mě reakce jednoho člověka zarazila. Když jsme probíhali pod zoologickou zahradou, jakási paní, která tam procházela asi se svými přáteli, s despektem prohlásila na adresu nás supících kolem ní: „Ježíš, co je to tady za magory.“ S potěšením jsem tehdy zjistila, že mě běhání pozitivně změnilo i v tomto směru. Uvědomila jsem si totiž, že mi ta žena nyní absolutně nestojí za žádnou reakci. Ovšem dříve bych se do ní pořádně pustila…Měla jsem najednou radost, jak dokážu zůstat nad věcí a s úsměvem jsem běžela dále.

Běžela jsem a běžela. První dvě kola byly absolutně v pohodě. Třetí už bylo náročnější – tedy ve své druhé polovině. Řekla jsem si však, že kdybych měla do cíle dolézt po čtyřech, tak to už zvládnu. A zvládla – a po dvou! Čas 2 hodiny 14 minut! A to po třech a půl měsících od doby, kdy jsem byla absolutní neběhavec.  Přála jsem si to uběhnout nejdéle za 2 hod. 20 minut, takže jsem byla naprosto spokojená  (Start byl ve 13hod. a v 15.30 se měly vyhlašovat výsledky. Chtěla jsem tedy rozhodně doběhnout před vyhlašováním. Doběhnout do cíle v době, kdy vítězové stoupají na stupínky, mi připadalo děsně potupné…)

 V cíli mi na krk navlékli pamětní medaili a manžel tam na mě již čekal s bundou, kterou mi rychle pomáhal obléknout. Připadala jsem si, skoro jako vrcholový sportovec. No, to byly asi ty endorfiny…

Bylo mi báječně – a pak se samozřejmě dostavila krize. Únava byla značná a začala mi být najednou pořádná zima. Mou účast na půlmaratonu v Plzni jsme spojili s víkendovou návštěvou chalupy, která je v nedaleké vesničce. Přiznávám se, že pravidelnou večerní návštěvu hospůdky, kterou absolvujeme pokaždé, když na chaloupku přijedeme a kdy se na místní, kteří nás „pražské lufťáky“ přijali za vlastní, hrozně těšíme, jsem byla nucena tentokrát zrušit.

Můj úúúžasný manžel, který s dětmi celý závod chodil kolem trati, kde si vytyčili svá stanoviště, aby mě povzbuzovali a fotili, když jsem kolem nich probíhala, rychle v chaloupce zatopil, nechal nahřát vodu a připravil mi voňavou bylinkovou koupel se svíčkami.

Pak připravil večeři a já jsem odpadla do postele…Byla jsem mu za vše neskutečně vděčná.

Musím říci, že jsem začala běhat v době, kdy jsem prožívala velmi těžké a náročné období. Běhání pro mě tehdy bylo, jako berlička, díky níž jsem vše přežila daleko snáze a lépe. Postupně se však tak nějak stalo mou součástí. Když brzy ráno běžím, tak si to prostě užívám. Nechám myšlenky jen tak volně plynout. Pak si dám horkou sprchu a mohu nastartovat další den – v pohodě a v klidu, plná energie.

Dobře však vím, že by to tak nebylo, kdyby mě mí nejbližší nepodporovali a nestáli za mnou.

Bylo báječné vidět svého manžela v cíli půlmaratonu, kdy se mu v očích zračila radost a snad i hrdost nad tím, že jsem to zvládla.

Je báječné zjistit, že se se mnou můj pubertální syn chlubí – a to i před svými kamarády a spolužáky.

A je fajn vědět, že tím, že něco dělám motivuji ke cvičení někoho mě tak blízkého, jako je má nejlepší kamarádka. A ona samozřejmě zase dodává odhodlání a sílu mě.

A já bych tedy jen chtěla, aby věděli, že si jejich podpory neskutečně cením a rozhodně ji neberu, jako samozřejmost. A že se vždy budu snažit být zase oporou pro ně.