Každý z nás si na naše spoluobčany, kteří se stali z nejrůznějších důvodů bezdomovci, udělal za uplynulá léta různé názory.
Někdo je opovržlivě obloukem obejde, někdo je ignoruje, jiný je polituje, až po některé z nás, kteří na různé žádosti typu: "Nemáš jedno cígo?", či "Nedal byste mi pětikorunku?" jsme schopni zareagovat kladně.
Matka mého syna mi před 10 lety řekla, že mám příliš rozvinuté sociální cítění. Takto to pojmenoval můj blízký člověk. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, pouze nejsem schopen nepomoci někomu, kdo se ocitl v jakékoli situaci, kde si sám neví rady, nebo se dostal do nějaké složité životní situace. Počínaje malým ježkem, který se dostal na frekventovanou silnici, přes nepatrný měsíční příspěvek FOD, až po pomoc příteli, který neví jak sepsat a kam podat odpor proti rozhodnutí správního orgánu.
Cestou na náměstí chodím okolo zdejšího supermarketu, kde již dlouhá léta patří k místnímu koloritu skupinka 4-6 bezdomovců. Jejich typickými znaky jsou pár igelitek, pár týdnů neprané oblečení, neupravenost, balené cigarety a téměř vždy nějaká ta krabice nejlevnějšího bílého vína v ruce. Chovají se slušně a nikoho neobtěžují, to zase jo. Začal jsem si všímat jednoho z nich, říkejme mu třeba Aleš. Pokaždé, když kolem jejich skupinky procházím, na mně pozitivně reaguje, spontánně zdraví, usmívá se, i toho zmíněného vína jsem si u něho nikdy nevšiml. Tak se stalo, že minulý čtvrtek večer jsem se ho zeptal, kam půjde na noc spát. Ukázal kamsi neurčitě rukou a řekl, že tady někde. Dali jsme se do řeči a postupně jsem zjistil, že přespává venku, co bude v zimě zatím neřeší, do Žďáru přišel z Tábora, kde dlouhé roky pracoval u Technických služeb a že je vyučený malíř-natěrač. O důvodech, proč přišel o práci a ocitl se na ulici nejspíš mluvit nechtěl, protože jenom krčil rameny a bylo vidět, že mu to je nepříjemné. Zjistil jsem, že nemá v našem městě trvalý pobyt a že prý mu z toho důvodu nechtějí poskytnout ubytovnu.
Rozhodl jsem se, že mu pomůžu najít práci. Vyptal jsem se ho na jeho základní osobní údaje a ještě toho večera jsem napsal emaily třem zdejším firmám zprostředkovanou žádost o jeho přijetí na jakékoliv pomocné dělnické práce. Budiž těmto firmám ke cti (Colas, Technické služby a největší stavební firma na okrese), že mi od nich ani po 10 dnech nepřišla žádná oddpověď. Shodou náhod jsem následujícího dne na poště potkal dlouholetého kamaráda, který je ředitelem solidně zavedené stavební a investiční společnosti, zabývající se zemními pracemi, přípravami stavenišť a investiční činností ve stavebnictví. Popsal jsem mu situaci a on úplně v pohodě prohlásil: "Jo, přiveď ho, lidi, kteří chtějí makat potřebujeme pořád, ale Jirko, pokud to nebude fungovat a nebude makat, pújde, já se s nikým nese..".
Cestou z pošty jsem to vzal okolo Alberta, kde Aleš vysedával na svém obvyklém místě. Řekl jsem mu, že asi bude mít práci a následujícího dne, že ho vyzvednu a půjdeme se představit panu majiteli. Uložil jsem mu, že se bezpodmínečně musí do druhého dne zbavit svého opravdu nepěstěného plnovousu a když najde způsob, kde a jak, tak se i trochu umýt a upravit.
Druhý den seděl na svém místě v nezměněné podobě. Omlouval se, že mu "kamarád" nepřinesl strojek na holení, a že do "zítra" už bude připravený. Nebyl. Ani druhý, ani třetí, ani čtvrtý den na sobě nezapracoval. Až předevčírem, když zase seděl na svém místě, se svojí partičkou, jsem se ho už přímo zeptal: "Vy o tu práci nestojíte?", načež jsem se dozvěděl, že má velké dluhy a že mu všechno, co si vydělá, stejně seberou, a že to nemá cenu. Tak jsem mu vysvětloval, že to není řešení, takhle se k situaci stavět. Nechci mu křivdit, ale můj názor je, že ho hodně vyděsila představa, že by musel pracovat, a to každý den a skončilo by mu současné povalování na sluníčku a žvatlání s přiopilými kamarády o nesmyslech.
Závěr je tento: jak tomuto segmentu našich spoluobčanů lze pomoci, když ani ten nejkomunikativnější, nejčistší, nejstřízlivější a s jakýmsi vzděláním, není schopen a ochoten se nechat zaměstnat, když mu už i někdo vyšlape cestičku. Je to pro mně dobrá zkušenost. A do doby, dokud se stát bude o tyto naše spoluobčany byť minimálními finančními přispěvky starat, aby měli na tabák, krabicové víno a rohlík s gothajem, a přitom po nich nebude nic chtít, situace bude neměnná.
