Mám právo hulit si kde chcu.

Baví mě to především u zubaře a gynekologa během zákroku, u holiče během zástřihu a v kanceláři státního úředníka po dobu jednání. Rozhodně se ale nevyhýbám kouření ve vlaku, tramvaji, na lodi, v letadle a raketě. Zvláštní potěšení mi dělá nahlížet do kočárků s retkem v ústech, v kočárkárnách a všude tam, kde se nachází malé děti, nejlépe však kojenci. Před školama padne i dvacka za den, abych dal dorostu příklad a na pracovišti, abych měl zdůvodněné přestávky. Kde to je alespoň trochu možné, dělá mi potěšení obtěžovat spoluobčany smradem a osobním pachem. Na dostatečnou vzdálenost poznám spřízněné duše, abych se...to by tak ještě scházelo...nepustil do řeči s někým voňavým. Jediné, kde mě to nebaví, jsou kuřácké restaurace. To neni žádný adrenalin a nikoho neobtěžuju. My kuřáci jsme prostě páchnoucí, netolerantní zvířata...spolu s řidiči a pijany...plnící státní kasu, pro světlé zítřky nás všech.