Afrika, která (ne)potřebuje naše peníze

Afrika je nejbohatší kontinent světa, který neustále pláče po nedostatku peněz. Chudoba afrického obyvatelstva je alarmující, děsivá a hlavně penězi nevyléčitelná.

ricany.cz

Upřímně věřím, že tam, kde peníze nikdy nevznikly, se ani nikdy neudrží. Peníze do Afriky přivezli nejprve Evropané, při obchodování přes Středozemní moře, později Orientálci při expanzi do severní Afriky v 8. století a pak samozřejmě kolonialisté ve století devatenáctém. Přivezli peníze, s nimi moc a zelenou nemoc zvanou chamtivost. Od té doby, ti, kdo se s penězi setkali a nemocí se nakazili, jsou nezdravě bohatí, mocí opilí a ztratili svou soudnost. Ti, kteří je nikdy neměli, jen bolestivě zjistili, že se jejich svět náhle změnil a jejich pastviny a čistá voda v řekách už nejsou žádným bohatstvím.  Život v souladu s přírodou skončil. Zelené papírky a zelené uniformy vojáků rozhodují o životě a smrti, určují dobro a zlo, kočírují vývoj nových dějin. Tvrdost, nekompromisnost, živelnost a divokost přírody a přírodních národů se zasnoubila s přetvářkou, hierarchií úřednických postů, zbraněmi a penězi gentlemanského světa a vznikla korupce, moc peněz neomezená na dobro ani zlo, pocit nadřazenosti a extrémy mezi lidmi, které se staly dalšími nástroji ovládání a zneužívání.

Afrika, jako černá díra, kde necitlivé narušení rovnováhy způsobilo rovnou ty největší extrémy, jaké na planetě Zemi známe.

Je zajímavé, že právě ten nejbohatší kontinent světa, tolik trpí nedostatkem. Pod povrchem Afriky, pod pouštěmi i vrstvami úrodné půdy je zlato i diamanty a všechny ty nerostné suroviny, které tak nutně potřebujeme k výrobě aut, mobilních telefonů, ke stavbě domů a k pohonu celé civilizace v míře, jakou nezná mnoho jiných částí světa. Je tam i půda, která dává úrodu čtyřikrát ročně a rozlehlé pastviny, kde žijí zvířata, která dají lidem maso. Přírodní moudrost šamanů, plodnost afrických žen... Afrika má ve skutečnosti bohatství, které nás jednou převálcuje. Možná...

Zdá se, že v Evropě se přírodní moudrost zúžila na předpověď počasí. Plodné ženy se dobrovolně stávají neplodnými, a tím, že berou hormonální antikoncepci, pomalu způsobují neplodnost i mnoha dalším živočišným druhům. Šamany se u nás pohrdá a moudrých starých lidí je jako šafránu, protože je nikdo neposlouchá. Vždyť co by nám tak asi mohli poradit? Svět se zbláznil, to, co byla včera svatá pravda, dnes už nic neznamená. Spojení s přírodou téměř neexistuje. (Až na gelové osvěžovače na záchod s vůní borového lesa.) Po zemi už skoro nechodíme...všude je beton a za čistý vzduch si musíme platit (!!)

O vlastní duši nikdo nic neví, protože duchovní vůdci předčítají nesrozumitelná slova z knih napsaných a stokrát přeložených, stokrát zamotaných a zastřených významů. Náboženské systémy se tváří, jakoby hledání Boha bylo dovršeno sepsáním svatých knih před tisícovkami let, ale jestliže se svět mění, měníme se s ním a naše duše nemůže zůstat v roce raz dva. Hledání musí pokračovat i v našich podmínkách. V podmínkách 21. století. A není náhodou jediným smysluplným cílem tohoto hledání cesta zpět k mizející přírodě a k sobě samým? Tuším, že je to jediný náš proveditelný úkol, protože hledat někde něco jiného, se zdá dost beznadějné, když víme, jak se pravda ve světě lidí ráda přebarvuje... Dřív se lidé modlili k nebesům. Ale pak jsme doletěli do vesmíru, poznali ho a zjistili, že tam Bůh na obláčku nesedí, jak malovali v baroku malíři na svých temných obrazech.

Ani peklo jsme neobjevili, když jsme se hrabali v hlíně. Lidé kutali a kutali, například v jednom z nejhlubších dolů světa Tau Tona v Jižní Africe, a mysleli si, že hledají něco božského. Našli zlato. Těžko říct, jestli božské, nebo ďábelské. Jak už jsem řekla, ve světě lidí, se božské a ďábelské prapodivně proplétá. Zlatu jsou lidé ochotni sloužit do strhání těla i duše. Ale tam, kde se objevilo, rozpoutalo se většinou zatím jen peklo.

Možná by teda bylo výhodnější, přestat se zabývat nebem a peklem, ohánět se dobrem a zlem a kouknout se dovnitř sebe samých. Tam se stejně všechno rozhoduje.

Běloši z jiného světa rozhodli co je pro Afriku nejlepší. Oni rozhodli, co je brutální a co gentlemanské, co je čisté a co nechutné, oni představili severskou eleganci kolonizátorů, jako nástroj pokoření.

No, a ten, kdo je pokořený, zoufale natahuje ruku s rozevřenou dlaní. (Pokud není zaťatá v pěst.) Od té doby Afrika klečí a natahuje prosebně svou ruku k bílému člověku, který občas projede v jeepu (nebo na kole) s nadějí a výčitkou. Bělochu, Muzungu, potřebuji tvou pomoc. Od té doby, co jsi mě naučil, že jsem na tobě závislý, od té doby tě potřebuji.

Ale my Afriku neutáhneme. Evropa a Amerika je se svou zelenou mocí v koncích. Sami budeme jednou Afriku potřebovat. Její čistotu, její krev, její pracující lid a její diamanty.