Vrzání je pomsta postele

Když život ovlivňují neodbytné záležitosti mezi nebem a zemí. Zbytečně neodbytné záležitosti mezi skříní a postelí, mezi oknem a východní stěhou...o Zónách. 

Na začátku byla postel. Postel a jeden podlouhlý pokoj s oknem na jedné z jeho krátkých stěn. Ten pokoj byl tmavší, než ostatní pokoje v bytě, a my jsme s ním měli velký plány. Ideálně by měl plnit dvě funkce. Spaní s oblíkáním a měl se zároveň čestně stát Bóšovou pracovnou. Toť na úvod.

Je to fascinující, stát v rohu prázdného pokoje a představovat si, jak ho zařídíme. Prostudovala jsem spoustu Interier Designových časopisů a znich vyderivovala vlastní světobornou představu, jak budou věci vypadat.  Dokonalé podle Feng Shuej, geniální v rozložení a rozkošné v barevných kombinacích. Bude to zkrátka ideální pokoj pro milování, sdílení a Bóšovu seberealizaci. Vrním si blahem, a to vymejšlení si užívám.

Nejdřív vymalovat, ta žlutá musí dolů.  Dohodli jsme se na Fialkové. To by šlo. V obchodě se mi trochu přehřívá vnitřní program interiérového plánování, když v rukou přehazuju kartičky se vzorovými barvami a natahuju je před sebe, mhouřím oči a pořád dokola zvažuju. Borůvka, voňavý rozmarýn, nebo provenskálská levandule… Jaká úleva, když konečně dorazí Bóša a pomůže to trochu rozseknout.  Je tada fakt, že proces zvažování a hodnocení, který mi trvá bezmála hodinu, potřebuje B. projít ještě jednou, to mě trochu unaví. No, aspoň se to rozhodování dělá pořádně. Když ale dojde ke stejnýmu závěru, jako jsem před tím došla já, zvítězíme a odcházíme s toskánskou levandulí. Jaká úleva. Spokojeně se na sebe culíme, a už se vidíme s válečkem.

Barva je doma. Pokoj je vystěhovaný, a natěračský mejdan může začít. Líbí se mi způsob, jakým barvy působí na emoce. Líbí se mi, že stačí novej nátěr a pokoj je k nepoznání! Teda bude. Ještě tam nejsme.

Teď jsme vyklidili pokoj, takže vypadá, jako neposkvrněné malířské plátno s nepřeberným množstvím možností a fascinujících konstelací. Bude to nejkrásnější ložnice a pracovna na světě!

„Postel dáme do zadního rohu, co říkáš? Vedle stolek, potom komoda, ideální řešení světla pro…,“ začnu předestírat svoje návrhy.

„No, to asi nepůjde,“ zchladí mě Muž. „Nezapomeň, že tudy prochází špatná zóna.“

„Zóna?!“ Zapomněla jsem na ni jak na smrt. A kdyby jedna! Bóša přinese plánek bytu, kam si jeho rodiče nechali zaznačit vyměřené zóny, když sami řešili rozložení pokojů. Ten plánek má víc zón, než zdí!!

Olga, moje drahá tchýně, měla postel podél jedné dlouhé strany pokoje a obě velké šatní skříně podél druhé dlouhé strany. Takže pokoj vypadal jako nudle a k útulnosti, jak si ji já představuju, měla dál, než na měsíc. Následujících několik hodin chodíme po pokoji, přetahujeme nebohou manželskou postel po ještě nebožejší plovoučce a měříme zóny, světelnost, úhly, prostory, můj vnitřní  program, 3D návrhář interiérů, se mi už třikrát zavařil… Ať vymyslíme cokoliv, je tam Zóna!! Chtěla jsem za každou cenu vymyslet jinou konstelaci, než měla Olga. Už pro tu změnu! Už pro tu prastarou vnitřní touhu, udělat věci JINAK, než rodiče.  

Už jsme se chytali za hlavu a trochu zvyšovali hlas. Pusa už mě bolela (to dlouhý rokování mě zabíjí. Potřebuju už něco dělat.) Začalo to zavánět beznadějí.  Uhýbaje zónám, byly všechny varianty nakonec až bolestivě debilní, a šustot papíru, na němž byla precizně narýsovaná šachovnice škodlivých zón, mi lezl krkem,  když jsme s ním posté rázovali pokojem.

„Dovedeš si představit, kdyby žádný zóny nebyly?“  Těšila jsem se na trochu úlevy při společném snění o tom, že svět je dokonalé místo pro život.

„No, buď ráda, že je cítíš.“ Kouknul na mě Muž a zněl, jakoby nás tím měla osvítit pravda, na kterou nelze nic říct.

„Jenže já nenávidím zóny! Nemůžeš je chvíli nenávidět se mnou? Nenávidím i to, že je cítím! Copak mi to zjednodušuje život? Jak můžeš říct, že mám být ráda?“ Je pravda, že se na ní opravdu nevyspím, u stolu se nedokážu soustředit, ani nic namalovat, ani psát, ani pracovat, a při delším pobytu na nich, jsem nesvá a roztěkaná.  Zóna je mor. Jednou jsme kvůli nim i opustili pronajatý byt.

Nenávidím zóny.

Klesla jsem na postel, která uvízla v prostoru… ani naše rozprava už nebyla příjemná… „Bóšáku, jsme v pasti.“ Koukla jsem na něj rezignovaně, a doufala, že chápe jako já, že nebojujeme proti sobě, ale proti společnému nepříteli. „Vsadím se, že tvoje mamka s taťkou už to tady taky vymejšleli , přesně jako my, a nic nevymysleli. Bóšo,“ polila mě hrůza a ještě hlubší rezignace, „a my skončíme v nudli jak bys met.“ Dokonalý svět s nekonečným prostorem pro tvoření dokonalých ložnic a pracoven se mi zhroutil jako domeček z karet.

Vrátili jsme postel přesně tam, kde byla na začátku. 

Ztratili jsme dobré dvě hodiny rokováním a vymejšlením pěti set tisíc variant umístění postele, dvou velkých skříní, komody, zrcátka s mými náušnicemi, bóšova počítače a pracovního stolu i s malou knihovnou…Dvě hodiny! A nakonec jsme se vrátili na úplný začátek. Nudle.

Dovedeš si představit, jak by se lidstvo vyvíjelo rychle, kdyby každá generace nepotřebovala tak palčivě vymyslet svůj vlastní způsob, jak věci uspořádat?  

* * *

Tak my jdeme malovat. No, aspoň, že ta barva bude fakt hustě jiná. A aby bylo rebelii učiněno za dost, bude ta fialová šmouhovitá, se zakončením do ztracena. Bude to pořádná divočina.

Zóny mě nedostanou! 

:)