Táta měřil dva metry čtyřicet,

děda měl pod gaučem v kuchyni panzerfaust, strejda jezdil s „bardotkou“ z Mnichova Hradiště do Turnova stoosmdesát a náš soused mě nechal řídit jeho citroen do Mimoně a zpátky. Tohle kluci ze dvora celkem respektovali. 

Hromady písku, které jsme coby mladí stavitelé obepjali silnicemi a prošpikovali tunely, už dávno odnesl čas, ale ty výše jmenované „společenské atributy“ se v našich šedivějících hlavách usadily na věky věkův. Což je logické, poněvadž normální muž si pamatuje jenom důležité věci, nikoli všelijaké nesmysly, jako třeba datum svatby nebo co má koupit k večeři.

Jako bychom se v tom písku rochnili včera:

„Nešlapej mi po silnici, nebo dostaneš!“

„Ty dostaneš!“

„Já zavolám bráchu, a ten ti ubalí takovou, že ...!“

„A já zavolám tátu, a ten z tvýho bráchy udělá bramborovou kaši!“

„A můj táta je větší než tvůj táta ...!“

„A můj táta měří dva metry a ...“

„A můj dva metry čtyřicet ...“ atd. atd., viz perex.

Pravda, skutečnost obvykle bývala poněkud méně světová. Třeba můj tatík měřil metr pětaosmdesát a vážil o něco víc než najedená moucha. Děda s bídou rozpoznal vzduchovku od minometu a při svém technickém talentu by se tak leda postřelil. Strejda rozlišoval lokomotivy nanejvýš dle barev, natož aby tušil, že „bardotka“ z libeňského depa má číslo T 478.1 a v příznivém větru se možná rozjede na stovku; nemluvě o tom, že si Turnov ustavičně pletl s Trutnovem. Nu a pan soused se po čtvrtstoletí učitelské kariéry zmohl na trabanta, do něhož jednou měsíčně dobíral benzín za třicet korun.     

Připouštím, že ony pískovištní argumenty bývaly tak trochu ujeté, nicméně i dnes kupodivu mohou být účinné. Zvláště, poslouží-li v naprosto neočekávaných okamžicích.

Tuhle jsem uondán kráčel z práce a jednoho šoféra se nějak dotklo, že jsem chtěl přejít ulici. I zabrzdil a fortissimo spustil:

„Co strkáte haksnu do silnice, člověče? Nevidíte, že jedu?“

„Vám se moje haksna nelíbí?“

„No to teda nelíbí!“

„Nu což - vy se mi taky zrovna moc nelíbíte.“

„Hele nekecej! Abych ti náhodou jednu nevrazil!“

„Já zavolám bráchu a ten ti ubalí takovou, že se dáš k andělíčkům.“

„Cože?“ vytřeštil na mne šofér brejle.

„A můj táta měřil dva metry štyrycet," houkl jsem, jako by nic.

„Jakej táta?“ ošil se chlápek nervózně a chcípl mu motor.

„Můj děda měl pod gaučem panzerfaust," pokračoval jsem rozverně.

„Tý vole, co to melete?" zasípal rozkolísaný brejlovec a nedopatřením zapnul stěrače.

„Už jste s "bardotkou“ u Mnichova Hradiště jel stoosmdesát?“ položil jsem mu diskrétní otázku.

„S jakou Bardotkou jezdíš stoosmdesát? To mi budeš muset vysvětlit!“ zatrylkovala odkudsi z auta velmi nebezpečná sopránová partie, převodovka vycenila zuby, vytúrovaná jednička zaplnila ulici řevem a já just dupnul na silnici.

Tak vidíš táto! Tys měřil dva metry čtyřicet, já šlápnul do silnice a mameluk z úplně cizího písku kvůli mašině z čékádé dostane világoš ...

A já měřím dva metry šedesát.