Propisovačky za dvě padesát, kde jste?

Zpravidla nebyly chloubou designérství. Zapomenuty v kapse bestiálně pouštěly barvu. Po týdnu v šupliku sveřepě zasychaly. Ustavičně jim upadával okousaný čudlik na vysunutí tuhy. Po rozebrání už nikdy nešly složit.

Ale – jak si čuchly k papíru a k prstům, které v úmyslech ušlechtilých je sevřely, dokázala se jinak zlořádná psadla proměnit v nástroje přímo mistrovské. Bezejmenné propisovačky se takové příležitosti dokázaly jaksepatří chopit a své značkové a stokrát dražší konkurenci nedovolily z luxusního futrálu ani jen povystrčit čumák.

Pokud vůbec měly nějaký kuličkový psací hrot, pak z každé strany a každého náklonu psal jinak a v některých polohách nepsal vůbec. Ale pokud tyhle čachry držitel prokoukl, dokázal z takto všestranné psací potřeby vykouzlit všechno počínaje takřka neviditelným vlákénkem o pár mikronech až po vše drtící milimetrovou čáru. Dokázal z ní dostat vše počínaje jemnými šrafami a konče rezolutními obrysovými tahy. Stejně tak všechny odstíny modře od jemně blankytných par až po děsivou indigovou černotu.  

Propisovačky za dvě padesát obyčejně nemívaly dlouhé životy. Zvládly tak půlku školního sešitu, případně tři, čtyři obrázky, a mizívaly neznámo kam. Jen opravdu zřídka disciplinovaně končívaly v odpadkových koších. Ne, ony se nevyhazovaly, ony mizely. Dosloužily a prostě najednou nebyly. Zůstaly po nich jenom úhledně sepsané stránky nebo uklidňující obrázky.

Nějak dlouho už jsem nenakreslil obrázek propisovačkou. Přitom propisovaček mám tolik, že až do smrti už nemusím žádné další kupovat. Odněkud se vynořují, pár let mě nenápadně doprovázejí a pak najednou nejsou. Leč žádné uklidňující obrázky po nich nezůstávají. Ony je kreslit neumějí. Dělají čáry buď jen slaboučké, nebo jen tlusté. Jejich modrá je furt stejná. Po třech napsaných řádcích začínají kaňhat. Po pěti napsaných řádcích mám na prstech pravé ruky mozoly. Čudlik na vysunutí tuhy jim nikdy neupadne, protože jej nelze okusovat špičáky. Co potom s takovou propisovačkou?

Ach, vy propisovačky za dvě padesát, kde jste? Ech, však já to moc dobře vím. Přece v propiskovém nebi! To nebe má beránky plující modrým blankytem, zrovna tak jako děsivě černavá indigová mračna. Stačí, když se podívám vzhůru.  

Jenom ty dvě padesát ... ty už nějak nemám a asi ani už neseženu. Jářku, nebyl by aspoň nějaký čudlik na rozkousání?