Jak Nguyenův český turek ohrozil světový mír

K pořádnému muži patří pořádné kafe, není-liž pravda? No jen si představte: muž coby oduševnělý Tarzan, rozverný milionář, bravurní lovec žen i mistr světa ve všem – a blemtá z šálečku nějaký obarvený tlamolep ...

Sice zrovna já a kolegové z kanclíku máme k Tarzanům a milionářům dosti daleko, nicméně nejsme žádní blemtači tlamolepů, nýbrž hrdí mužové, a proto jsme o pauze uspořádali soutěž, kdo pozře nejmužnější kafe.  

Němečtí kolegové, vesměs s výhodnými životními pojistkami, opatřili si v lídlu různé hrůzné produkty, nasypali do nich vanilkové cukry, sůl, čaj, sodu, prášek do kytek, pepř i nějaký vyčichlý hašiš, co vymetli z kuchyňské linky, a jali se to nebojácně ochutnávat.

„Hoši – tohle u nás pijou děcka v Kindrgártn u svačiny,” pravil jsem shovívavě, „zde pohleďte, co u nás za 12 korun koupím u Nguyena!” Vytáhl jsem tajuplný balíček standardní škodliviny a zarecitoval úvodní zaklínací formuli: „teď vám ukážu, jak se dělá pravej Nguyenův českej turek!”

Kolegové, vytřeštěně pozorujíce moje čarování, nejprve se pokřižovali a poté vyjmenovali řadu méně brutálních způsobů sebevraždy. Když viděli, že po aplikaci děsuplného matroše při chůzi nenarážím do zdí, neodpadla mi ruka a dokonce se ani nesnažím hopkat po zářivkách, nenapadlo je nic lepšího, než zavolat jednoho Turka, co dole ve skladu jezdí s paleťákem.

Aslan si na to vzal brejle, odfrkl jako pes co nesmí vyskočit na gauč, a nechápavě se otázal, proč mu podstrkávají přesmažený motorový olej. Byv ujištěn, že se mýlí, otipoval to na směs pro impregnaci pražců, případně na leguána upadlého do mixéru, a pro jistotu k zahnědlé hmotě také obezřetně přičichl.

„Tohle je turecká káva a pijou to v Česku,“ zažaloval mu nějaký dobrák.

„Kde je to Česko?” drtil mezi zuby Aslan a vypadal jako Old Shatterhand, když mu sociálně nepřizpůsobiví kočovníci sežrali Hatátitlu.

„Tam ...“ pravil jsem neurčitě a mávl nazdařbůh rukou někam k oknu, „tam ... daleko.“

„Jó – už vím!“ plácl se Aslan do čela, „kousek za Uralem. To maj štěstí, že jsou tak daleko. Jinak by jim Turecko vyhlásilo válku!“

Tím pádem jsem soutěž o nejmužnější kafe s převahou vyhrál a už teď hořím, až to řeknu Ngyuenovi. Jenom nevím, co budeme já, Nguyen a naše drahá vlast dělat, až se Aslan dovtípí, že Česko nezačíná kousek za Uralem, nýbrž kousek před Rozvadovem. Což o to, já mohu operativně vyhlásit soutěž o nejmužnější běh před Aslanem, Ngyuen mazácky oznámí, že „nějožumi tujeťky“ a rovněž vezme roha, ale – co drahá vlast? Umí vůbec Česká republika běhat?