Zpráva o tom, že je svět ještě ou kej

Správný svět musí oplývat lavičkami, křížky a kolejemi, to mi nikdo nevymluví. Čas od času to musím zkontrolovat. Většinou k tomu stačí dobré boty, aspoň trochu inteligentní mapa a chleba se šunkou.       

Ó lavičko zapadaná … takových po cestě určitě ještě bude, abych se na nich uvelebil a chlebem a šunkou  se k další pouti posilnil!  

Podle všeho cestami vezdejšími ubírali se ovšem i poutníci vzhlížející k dozajista vznešenějším metám, než je chleba se šunkou.  

Kdyby můj hřbet úpěl pod báglem se spacákem, mohl jsem znaven přenocovat v nimrodské garsonce. Pakliže ovšem na hřbětě hrdinně nesu toliko svých pět a půl křížku, nehodlám připustit, že bych byl jakkoli znaven.

Proč jsou Zelení zelení, když po většinu roku vlastně matička příroda vůbec zelená není?

Ačkoli, správný les má přeci mít všechny barvy. A taky nám starý skaut řečený „sir“ vtloukal do nezkažených hlaviček, jak se to všechno, co v lese roste, jmenuje. Nuže tedy, na barvy jsem kadet. Horší to je s rostlinopisem.

Jako místo spočinku drážního provozního úředníka by člověk očekával spíše nějaké to nádražíčko na lokálce, než úvoz v tom nejhlubším lese na míle daleko od kolejí. Ovšem na druhou stranu – na všelijakých kolejích taky skončil žití své nejeden fořt.

Pochoduje-li poutník někde po střední Evropě, mívá slibnou jistotu, že z každý les někde končí a dřív nebo později i zoufalec bez mapy vpochoduje do nějaké vesnice či velkoměsta.     

To je krása, když člověk v jednadvacátém století jde pěšky a může se zastavit na jak dlouho chce tam, kde se mu líbí. Tedy, na jakkoli dlouho asi zase ne, poněvadž v pondělí obvykle musí do práce.  

Všimli jste si, kolik dávno zrušených a úředníky zadupaných tratí se v poslední době dere zpátky na svět? A kolik šílenců kolikrát jenom za úsměv a poděkování se každý víkend znovu a nanovo rýpe ve štěrku? Vždyť co by to bylo za zastávku, kdyby neměla pořádný peron? A Mezinárodní železniční unie se svými normami na perony ať jde … k šípku.    

Ačkoli, normalizátoři mívají hodně tuhý kořínek. Touhle tratí o sezoně projedou tři páry vlaků za víkend a u přejezdu houkají tak, že nastává pozdvižení i na nedalekém krchovu, ale co kdyby nějaký roztržitý kolista přejezd nedal?    

Tratí s metrovým rozchodem jezdí vlaky nejvýše dvacetilometrovou rychlostí a na to jsou (zatím) předpisy o protihlukových stěnách (naštěstí) krátké.  

Jsa věku krátce předpenzijího, v životě jsem přehodil už hodně výhybek (jak obrazně, tak doslova), ale ještě nikdy jsem neměl to štěstí provést to s výhybkou úzkorozchodnou. Nicméně ani tady se na mne štěstíčko neusmálo. Ti uličníci měli výhybku číslo 1 uzamčenou.

Pan mašinfíra pracovního vlaku na mne zahoukal a vyklonil se z okna: „Helou, kam jdeš tuláku? Na Ňujork: Na Nešvil?” „Nevím,” pravil jsem, „mně stačí, když ty pražce drncaj dúdá, dúdá, dúdá, dúdá, dúdá …“ „Jo to jdeš ale hochu blbě, tady vocaď to jsou dvě mile akorát do Neresheimu” houkl lokomotivní vládce. Nu což, pomyslil jsem si - ale pražce tady drncaj stejně, ne?

Já to říkám pořád, že vlaky jsou chytřejší než lidi. Vlak si klíďo píďo vjede na most, kdežto lid musí být cedulemi napřed informován, že tam není ani zábradlí ani podlaha, a vůbec že chudák nepozorný lid může hodit tlamu jak na ocelovém rámu pod nohama, tak ještě dolejc do potoka.     

Autem po silnici vpravo podle kolejí dojedete do cíle tak za minutu a půl, rezolutní motorkář to urve za půlminutu. Vlak potřebuje deset minut a lístek vyjde na tři eura. Ale ten krásný pocit, když nemusím spěchat … a usazen v lavičce na peronu navíc konečně mohu zužitkovat ten chleba se šunkou.

Správná krajina musí oplývat lavičkami, křížky, kolejemi a chlebem se šunkou, to mi nikdo nevymluví. Fšecky obrázky a chleba se šunkou jsou moje.