Pojeďte do Dháky, oficiálně nejhoršího města na celé planetě! [BD]

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimiliónové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s Didarem pokřikovat i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný, otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale přiskakují další dva, za jízdy. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů nejhorší místo k životu na celém světě[1]. Člověk tady tomu tak nějak i snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků snažící se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxikáři a hotelový naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka s výhružně vypadajícími samopaly. 

Dvanáct, patnáct, nebo sedmnáct miliónů?

Před třiceti lety žil v Dháce necelý milion obyvatel, dnes jich je možná až 17miliónů. A do roku 2030 se má Dháka dle odhadů stát jednou z mála megapolí, dosahující 30 miliónu obyvatel. Lidé jsou všude. Neuniknete jim. Když jdete ulicí, brodíte se občas lidmi jako závějí. Žebráci si staví svá igelitová obydlí dokonce i na ostrůvcích uprostřed 6ti proudých silnic. Přišli sem z vesnic za vidinou lepšího výdělku, ale tohle nemilosrdné monstrum je brzo semele a končí na ulici a ve slumech.

Dopravní situace, aneb přejeď si svého chodce

Doprava v Dháce je silným zážitkem i pro člověka znalého asijských poměrů. Tím, co dělá Dháku jedinečnou, je zástup vice než 400,000 pestro barevných, neustále zvonících cyklorikš.  Nejvíc jich je ve staré části Dháky, ale jsou i na velkých čtyřproudých silnicích, kde ve dne v noci ucpávají již tak neuvěřitelně hustý provoz.

Pro člověka, který má alespoň tušení, že nějaké dopravní předpisy existují, je dění v ulicích naprosto nepochopitelné. V okamžiku, kdy potřebujete, z nějakého šíleného popudu, přejít silnici, začíná jít opravdu do tuhého. Všichni řidiči svorně předstírají, že chodce před svým autem nevidí a nejeví ani známky toho, že by chtěli přibrzdit, natož zastavit. A to se týká i těch třech světelných křižovatek co tu všeho všudy jsou.

Smradlavá stoka

Každodenní realitou je tu neustálý a všudypřítomný nepořádek, odpadky poházené všude na ulicích, hnijící zbytky čehokoli na hromadách u chodníků, nažloutlý prach vířící se nad silnicí a smog výfukových plynů dusící vše co se přiblíží k silnici. Všechno co už není potřeba se odhazuje na ulici. Však on to déšť jednou spláchne. Kamže? No přece do řeky, jejíž břehy pokrývá neprostupná vrstva odpadku a která slouží mnoha rodinám jako koupelna i záchod a o pár desítek metrů po proudu je jinému zdrojem vody na čaj. V Dháce neexistuje kanalizace, tak jak jsme zvyklí. Většinou to je vybetonovaná strouha vedoucí podél chodníku nebo silnice, která je v lepších případech něčím překryta, ale většinou ne, aby se nebránilo volnému průtoku. A tak to na ulicích prostě moc nevoní.

Kdykoliv Bengálec něco dojí, odhodí to, co zbylo na zem. Dělají to tak všichni. Byli tak vychovaní. Dělají to tak jejich rodiče a prarodiče.  Potíž je v tom, že zatímco  pra pra rodiče odhazovali tak maximálně slupky od banánů, dnešní Bengálci trousí igeliťáky a jiné barevné vymoženosti dnešní doby. Občas zaslechnu argument, že odpadky není kam házet. Pravda. Po celé Dháce, jsem za tu dobu, co jsem tady zahledla asi 4 odpadkové koše a to je na 17miliónů lidi sakra málo.

Na jednu stranu je Dháka stoka, město bídy, město, kde každý čtvrtý žije ve slumu bez pitné vody a záchodu. Lidem už nestačí silnice, ulice jsou neustále ucpané, horký a vlhký vzduch plný smogu a výfukových plynů a smradu z rozkládajících se odpadků na ulici.

Na druhou stranu, je to ale také město, které si vás získá svým šarmem šílence.  Nekonečné zástupy rikšů, kteří sebevražedně jezdí v protisměru, uhýbají před náklaďáky a policisty, kteří jim za trest propichují kola šroubováky, jež mají frajersky zastrčené v botách. Všichni troubí, houkají, zvoní a pokřikují. 

Je to město, které se stane za pár dní mým domovem. Jen na chvíli. Doufám..

Napsáno pro Koktejl 3/2011

[1] Průzkum každý rok provádí Economist Intelligence Unit (EIU, součást koncernu The Economist), světově respektovaný vydavatel ekonomických analýz