Rozespale hledím do prázdna a žmoulám bagetu s jahodovým džemem. Z ranní otupělosti mě probere pleskavý zvuk od vedlejšího stolu. Sedí tam skupinka Číňanů a jedna žena zvedá hlavu z pod stolu, kam právě vyklopila to, co stihla už sníst. Zmatené pohledy personálu a vzrušená konverzace. Já raději odcházím s nedojedenou bagetou, abych se k pani nepřipojila. Mělo mě napadnout, že tím dnešní nechutnosti nekončí.
Na recepci mě čeká moje překladatelka na dva dny tady v Hanoji. Z dálky na mě svítí její ostře fialové fleky rozeseté v obličeji a na rukou. Omlouvá se, že chytla nějakou vyrážku, ale že už to snad prý bude v pořádku. V autě se raději nenápadně tisknu k okýnku. A není to jen tím, že mi přijde jako by si nejmíň osm let nečistila zuby.
Mezi dvěma schůzkama ve fabrikách, máme trochu volna a tak že prý musíme k ní domů, aby si trochu odpočinula. Čekáme, až nám její manžel přijde otevřít, prohlížím si její ušmudlaný kabát s několika ostře oranžovými fleky od čili omáčky. A v zápětí vstupuju do potemnělé chodbo-kuchyně, těžký zatuchlý vzduch se mi dere do nosních dírek. Snažím se mu ubránit, ale bez dechu to dlouho nevydržím a tak se snažím rozptýlit pozorováním skladiště okolo sebe.
Stoupáme do patra, potkáváme několik členů rodiny, pozdravím a usměju se, ale bez odezvy. Na oboje. Ve třetím patře se konečně zastavíme a slečna mi nafialovělou rukou kyne, ať se posadím na matraci na zemi. Jsme v ložnici. Na stěně visí obří svatební fotka, vyretušovaná k dokonalosti. Skříň, plastové poličky, stůl s notebookem a matrace s bambusovou rohoží na povrchu. Nic jiného tu není. Teda kromě toho neuvěřitelného smradu. Flekatá si toho asi taky všimne a spěchá otevřít okno. Sednu váhavě na kraj matrace a snažím se dýchat co nejmíň.
Vypráví mi o svém dvouletém synovi a já se mimo jiné dozvídám i to, že cvalík spí v noci s nima tady, ale že to není moc fajn, protože malý se v noci počůrává a plínka mu prý nestačí a tak že mají věčně mokro v posteli. Aha, tak už ten odér pomočeného průjezdu dává smysl! Nervózně si poposednu a nemůžu se zbavit pocitu vlhkých kalhot.
Pak už následovala jen zběsilá hodinová jízda na mopedu s Flekatou za řídítkama a mnou v zadu, dusící se výfukovýma plynama tisíců mopedů. A drobná příhoda s polovinou borůvkového koktejlu na mé nejoblíbenější košili.
No nic, jdu spát.
