Kde padají nevěsty z nebe [Bangladéš]

„Jedu domů na víkend“ oznamoval mi nedočkavě Didar ve čtvrtek odpoledne v kanceláři. Ačkoliv městečko Maymensingh je jen 120 kilometrů od Dháky, nedostane se tam moc často. Víkend v Bangladéši pro většinu lidí znamená jen pátek a cesta tam a zpět, díky ubohému stavu silnic i vozového parku autobusových společností, trvá nejméně 8 hodin. Pořád je ale jedním z těch šťastnějších, kteří se domů podívají častěji, než jednou za rok na největší muslimský svátek Eid.

Didar je můj kolega/kamarád. Strávili jsme spolu už stovky hodin na zadním sedadle auta razícího si cestu nekonečnou záplavou rikšů a stříbrných aut značky Toyota. Dle mého laického odhadu, je 83% aut v ulicích Dháky stříbrné barvy a značky Toyota. Ne, nevím proč. Ale zpátky k Didarovi. Navzdory tomu, že ve svých 26ti letech je v ideálním věku na ženění, má v úmyslu si nejdříve vybudovat kariéru a za pár let se začít poohlížet po nějaké té družce. Tak do 30-35 let by to ani tady neměl být problém. Ostuda by to byla až po pětatřiceti, to je věk, kdy by všichni slušní muži měli mít doma ženu a párek dětí (u žen je to o deset let dříve).

Je sobota odpoledne a Didar ještě ani jednou nezavolal. To je divný. Teda nebylo by to divný, kdyby normálně nevolal 3x denně a nekontroloval, jestli už jsem snídala/obědvala/večeřela případně jak se mám a jestli je všechno v pořádku a teprve až úplně nakonec telefonátu jakoby na okraj ledabyle zmíní nějaký problém ve výrobě a čeká co já na to. Tak jsem se zaradovala, že konečně všechno běží tak jak má, když o pár hodin později zabliká displej telefonu a na druhé straně mi Didarův kolega z kanceláře oznamuje, že zítra nemůžeme jet do továrny, jelikož Didar se ještě nevrátil. Ptám se co se děje a jestli je všechno v pořádku a dostává se mi trochu tajemné odpovědi, že Didar musí ještě vyřídit nějakou naléhavou rodinou záležitost a že se vrátí asi až v neděli večer.

Pustila jsem to teda z hlavy a v pondělí ráno ještě trochu rozespale, s nedojedenou snídaní v ruce, dosedám na  zadní sedadlo naší stříbrné Toyoty a utrpím lehký šok ze zubícího se Didara. Sedí vedle mě, pusu od ucha k uchu a celý se tetelí nedočkavostí. Ani se nestihnu zeptat a už mi to všechno nedočkavě vypraví. To bylo tak..

Jen co dorazil do rodného domu, maminka ho přivítala fotografií nějaké dívky a zeptala se ho, jestli si ji vezme za ženu. Didar souhlasil. Vždycky přece tvrdil, že jeho máma ví nejlépe jaká žena se k němu hodí a nikdy by pro nechtěla nic špatného. Úcta k rodičům hraje ve společnosti velkou roli. A tak se druhý den vypravila rodinná delegace do domu nastávající nevěsty, aby dohodly všechny nezbytné detaily a především výši věna. To vše se odehrálo bez Didara a „jeho“ vyvolené. Ti dva se poprvé naživo uviděli až o den později, při zásnubním obřadu v domě Didarovi rodiny. Žádná extra sláva to nebyla. Rodiny se sešly, vyměnily si nějaké dárky, pojedly, čaj popily. A kdo by čekal nějakou romantiku alespoň při výměně zásnubních prstýnků, tak toho musím zklamat. Didarovi předal prsten její prastrýc a nevěstě ten příslib manželství, navlékla Didarova matka. V obou případech nejstarší členové obou rodin. Ještě před tímto zpečetěním však dostali mladí několik minut o samotě. A tak se Didar zeptal své budoucí družky, zda-li jí nevadí, že se bude muset odstěhovat do Dháky a taky, že je každý den do večera v práci a nebude mít tudíž na ni moc času. Ona řekla ze je to OK. A bylo to. Didar se vrátil do Dháky zasnoubený.

Já vím, že to tu tak chodí. Spousta rodin se drží tohoto tradičního modelu. Člověk o tom čte, slyší všude kolem, ale když se to pak stane hned vedle, stejně to překvapí.

Svatba bude v prosinci, na Štědrý den. I když pro muslimy je to den jako každý jiný. Ona zatím bydlí pořád v rodné vesnici na severu Bangladéše, on v Dháce jako by se nic nezměnilo. Až na ty prstýnky a vědomí, že za měsíc a půl si přivede domů úplně cizí holku a začne s ní žít. A budou mít děti a s velkou pravděpodobností spolu budou do konce života, i kdyby jim to neklapalo. Rozvody se tu nenosí.