Po dvaceti letech neumíme s demokracií zacházet. Jsme ochotni druhého pošpinit jen když se bezpráví neděje nám. Někteří jedinci v tomto státě vědí, že nedělají vše podle předpisů a norem, ale pohodlí je pohodlí. Je pohodlnější tvrdit, že mám pravdu, než skutečnou pravdu najít a obhájit.
Než Česká vláda schválí nějaký zákon, hlasuje. Schválený zákon musí projít senátem a na konec jej ještě musí podepsat prezident. Myslíte si, že by některá z těchto institucí dovolila v demokratické zemi nerovnoprávné zacházení? Občane! Žiješ v demokratické zemi! Tady máš zákony, které Tě ochrání! Omyl! Nikdy jsem nepocítil svoji malost a bezmoc tak důkladně, důsledným šlapáním po mých právech co jsem dostal od státu, někdy až nepříčetnými úředníky, kterým nejde o vlastní prospěch. Jsem pro ně jenom číslo v kartotéce a nemají nejmenší potřebu zajímat se detaily. Číslo v evidenci přece nepotřebuje větší pozornost! Insolvenční zákon není vstup do loterie, ve které dlužník zatočí dobrovolně kolem štěstí a vytočí "slevu" od 0 do 70%. Než se takový dlužník rozhodne podat návrh podle zmíněného zákona, má na krku několik exekutorů. Tito exekutoři, podle práva, nejprve uspokojují svoje náklady až po tom posílají peníze věřitelům. Věřitelé tak čekají sto let než se k nim dostane zlomek jejich pohledávky. Při klesající průměrné mzdě, jsou tyto částky menší, menší, menší. Pak přišel nějaký chytrý poslanec a podal návrh jak by se tato situace dala vyřešit. Vyjednal peníze pro věřitele dříve a pro dlužníka úlevu. Oslovil nejprve věřitele:"Na jakou částku jste ochotni přistoupit, aby jste po jejím splacení byli ochotni dlužníkům zbytek odpustit?" Věřitelé:"Když dlužník zaplatí hned, pak bychom brali 30%" Poslanec:"Když dlužník nebude mít majetek ani hotovost, jste ochotni přistoupit na nějaký kompromis?" Věřitelé:"Ano, ale jsme ochotni čekat maximálně pět let" Pak se ještě rokovalo o jiných variantách. Dlužník nemocný, důchodce, invalida. "Ten se může dohodnout s věřiteli na nižší částce nebo nechat posoudit soudem, zda jeho žádost o nižší částku než 30% je oprávněná. Nebo dlužník majetný. "Tento bude muset prodat majetek ovšem ne za všech okolností, může navrhnout, že splatí více za pět let. Nejméně však půlku!" Paní účetní nezná tento zákon, nikdo ji nepoučil o pravidlech. Neposkytl ji směrnici jak postupovat, když obdrží usnesení dlužníka, který je zaměstnancem. Usnesení. Usnesení. Usnesení znamená, že soud schválil nějakou dohodu mezi dvěma stranami. Milá paní účetní si toto Usnesení přečte, na první straně zahlédne spojení přednostní pohledávky a podívá se do svých směrnic. Její směrnice ji nařizují při obdržení Platebního rozkazu provádět srážky až k nezabavitelnému minimu za všech okolností. Už nezkoumá zbytek usnesení, nezajímá ji zákon, zadá data do počítače a dál se o nic nestará. Insolvenční správce. Kapitola sama o sobě. Věděli jste, že k získání osvědčení provozování insolvenčního správce potřebujete znát jen 80% tohoto zákona? Je příhodné, že oddlužení je až hlava V. Tam se zřejmě žádný nedočetl. Správce také není účetní. Má jednoduchý úkol. Rozdělit peníze, které přijdou od účetní, na svoji odměnu a mezi věřitele. Nezkoumá, jestli je vše v pořádku. Úžas a hrůza mě jímá, když jsem zjistil, že správce může žalovat nespokojený věřitel. Proč také ne dlužník? Protože se předpokládá, že správce dohlíží na dlužníka a hájí jeho zájem. Ó nikoliv. Správce se zajímá jen o sebe. Aby dostal svoji odměnu a jestli dlužník složil nějakou zálohu, tak spekuluje jak ji vybrat. Nežádejte soudce o pomoc. Ten totiž zastupuje věřitelský výbor pokud si nezvolí svého zástupce věřitelé sami. Předsudky. Ani soudce nemá tušení jak s tímto zákonem naložit. Proto vychází ze zvrácené logiky a předsudků. Dluhy se musí platit, všechny! Zkoušeli jste se někdy odvolat? Pak věřte, že každý jeden soudce je přesvědčen o tom samém. Na konec Vám dojde, že rovnoprávnost neexistuje. Ta by fungovala, kdyby každý soudce, který vydává usnesení přiložil také jednoznačný splátkový kalendář ve kterém je označená 30% částka a výše splátek. Žádný to nedělá. Je jednoduché nahlédnout do insolvenčního rejstříku a zjistit, že jsou případy dlužníků, kteří splatili 30%, 35%, 60%, 80%, většinou 100%. Je to správné, že to v praxi nemají nastavené všichni stejně?? Zajímavost na závěr. Za Sazku bylo nabídnuto 5,1 mld. Kč. Proč na konec stačilo 1,7 mld.? Třetina? Moc na očích? Média? Drobní dlužníci většinou takové štěstí nemají a jsou okrádání o daleko vyšší částky.
