Měla jsem dost času přemýšlet co dál. Loni to byl frmol. Strašný frmol. Jela jsem po jedné velké lavině na skejtu, na kterym samozřejmě neumím. Zastavila jsem se 20.12. Odjela jsem do ticha.
Musela jsem. Musela jsem si srovnat myšlenky. Kam dál a co dál ?
Přicházejí mi příběhy, vstupují lidé do života.
Můžu se zabarikádovat a dělat, že nejsem.
Jenže to jsem neměla vydávat knížku.
To jsem si mohla sedět v koutku a mlčet.
Což, já jsem neudělala.
Když už jsem byla unavená, tak jsem přemýšlela jak se z toho vyvlíknu.
Udělám ze sebe šedou myš, stáhnu si vlasy do culíku ( zrovna jsem se nechala ostříhat skoro na ježka ) vezmu si šedé šaty, zmenším se a bude to.
31.12 asi v 18.14 hod jsem kývla na e-knihu
31.12 asi v 19.12 jsem napsala panu faráři, který mi nabídl prostory v říjnu na komunikaci s lidmi a já neměla čas.
31.12 uzrála myšlenka, že si sednu s pár kamarády, s psychologem ( ten to ještě neví ) a s Vámi a naučíme se mluvit.
Pokud jste mě zažili před mikrofonem, tak víte co dělám : koukám se do země, mrskám pod stolem nohama - naprosto nekorigovaně - a zároveň se přiblble culím ( a ještě ke všemu nepřítomně ).
Takže to bude Sajgónnnnnn
Putování #zasvetlem
tak ať dnes skočíme do pracovního dne rovnýma nohama
Simona
