Jsem žena, můj muž odešel do práce. Zastřelili ho.

Smutek. Co píšou noviny, je pravda? Proč mi nikdo nebere telefon? Jak řeknete svým dětem, že táta už nepřijde? Vidí to i mé děti? Bezmoc

Ráno jsem vstala, podívala se na zprávy a už jsem měla jen černočernou tmu.

Nezvedne Vám náladu, ani převlíkání dcery do šatů od Ježíška. Je vám strašně smutno. To je realita, která na vás vyskočí.

Není to daleko a je to skutečnost.

Za chvíli přiletí fotografie 8 policistů, kteří jsou popraveni.

Jak se máte usmívat? To nejde.

Nepochopila jsem vyšší moc.

Křičí na nás probud´te se ?

Jsme natolik otupělí, že se koukáme na zprávy a snažíme se to vytěsnit?

Ano, snažím se i já.

Toto není mediální válka. Toto je skutečnost. Skutečnost, která vyvolává strach.

Pokud vyslovíte názor, už nemusíte přijít domů?

Co s tím ?

V rádiu jsem slyšela, že média nebudou přetiskovat obrázky satiristického týdeníku Charlie Hebdo.

Strach.

Co udělat ze situací, která vznikla.

Jak nehodit všechny muslimy do jednoho pytle. Jako kočky a utopit ?

Kde je ta hranice ? Dokážeme rozpoznat dobro a zlo? Víru ? Soucit?

Neznám odpovědi.

Je mi strašně. Smutním za ženy a za děti svých otců. Už nepřijdou.

Smutním za strach, který obchází.

Jsem jen žena.