Jak dlouho po rozvodu je „vhodné“ začít nový partnerský vztah? Nejsou vztahy, do kterých plynule přecházíme jen únik před naším smutkem? Co vše si musíme v sobě vyřešit? A jakou roli hraje smutek?
Rozvod je změna. Velká a zásadní. Překope člověku vše, na co byl zvyklý. Na škole na přednášce nám kdysi vysvětlovala jedna paní docentka systemický přístup k pomáhání. Ilustrovala to na příkladu. Když přijde klient za terapeutem s tím, že se rozvádí, nevíme ještě, zda je to důvod k pláči, či k radosti. A je to tak. Pokud však rozvod způsobí, že se člověku uleví, že konečně může zase normálně fungovat, že má energii a radost ze života, jaká je tedy úloha smutku v tomto případě?
Když zažijeme velkou životní změnu, je často provázena vztekem, zlobíme se, že vůbec nastala. Zlobí se ten, kdo je opuštěn. Zlobí se často i ten, kdo opouští. Třeba zrovna vztek, že to nefungovalo, vede k rozhodnutí se rozvést. Typickou změnovou situaci však následně provází smutek.
Samozřejmě je smutný ten, kdo je opuštěn. Je ale smutný i ten, kdo odešel? Je možné, že euforii ze znovunabyté svobody, úlevu a klid, vystřídá smutek? Co je to za smutek? Je to smutek nad sebou, jak jsem to zase zvorala? Nebo je to smutek nad tím, že se to nepovedlo? Že jsme to nedokázali? Že jsme prohráli? Jak dlouho ten smutek trvá? Nesnažíme se nahradit ho novými partnerskými vztahy jenom proto, abychom ho přehlušili? Nebylo by ve finále lepší jím projít? Aby pak ten další vztah už nebyl ničím zatížený?
Po vzteku, který člověka rozhýbe k činnosti, a smutku, který člověka zastaví, přichází smíření. Smíření se situací, s tím, jak to dopadlo. Smíření sama se sebou, s tím, že jsem chybující člověk. Smíření a klid a vědomí, že jsem se z chyb poučila.
Smíření.
Nádech. Výdech. A jdeme dál…
