„Mluvíme o světě samozřejmě, Cilko, jako by to nebyla senzace! Možná bychom měli jednou za čas v nějakých velkých novinách uveřejnit inzerát: ‚Důležité upozornění pro všechny obyvatele světa! To není jen zdání: SVĚT JE!‘“ (Gaarder, J., Jako v zrcadle, jen v hádance. Praha: Albatros, 1999, str. 31)
Po Vánocích jsem se rozhodla udělat vítr v knihovně. Chci si ponechat pouze ty knihy, ke kterým se vracím. Aby byla moje domácí knihovna studnicí pokladů, nikoli jen skladištěm předmětů. Jsou ale knihy, které jsem buď nečetla vůbec, nebo si nepamatuji, o čem jsou. Mezi ně patří i kniha od norského autora Josteina Gaardera, Jako v zrcadle, jen v hádance. Je to kniha pro děti, tak jsem si řekla, že si ji přečtu, abych věděla, zda ji mám schovávat pro ty svoje, či poslat dál.
Knížka je o nemocné dívence, za kterou přišel na návštěvu anděl, a společně hovoří o životě, světě, lidech, o Bohu. Je to takové filozofování srozumitelným jazykem pro děti starší 12 let. Anděl vypráví, že je na světě od jeho stvoření, že si vše pamatuje. Protože příběh se odehrává o Vánocích, vypráví, jak zpíval v nebeském zástupu, když se narodil Ježíšek. Za celou tu dlouhou dobu, co je na světě, se nepřestal divit tomu, jak je svět krásný a zajímavý. Na rozdíl od většiny dospělých, pro které se svět postupem času stal rutinou. Dospělí se už nedívají na svět s takovým údivem jako děti, už je věci nepřekvapují, už se neptají.
A přitom je toho tolik, co neznáme, co jsme nikdy neviděli, ani nečekali. Na světě jsou krásná rána, zářivý sníh, nádherná hudba, příjemné rozhovory… Tak jsem si řekla, že si na konci ledna přece jen dám jedno předsevzetí do nového roku. Chci se upřímně divit z krásných věcí na světě. Chci zaměřovat svou pozornost na to dobré, milé, krásné, příjemné. Přidáte se?
P.S.: Tu knihu si nechám.
