Po absolvování prvního týdne školy s dvojčátky prvňáčky aspiruji na červený diplom z vysoké školy manažerské, ale zvládli jsme to! Pastelky jsou v penále a toaletní papír u paní učitelky.
Dostali jsme do schránky leták Europarku a jeden z jeho článků má název: Michaela Maurerová má doma dva prvňáčky. Na fotce se maminka dvojčátek drží za hlavu – nevím, zda si pouze upravuje vlasy, nebo si ji jen přidržuje, aby jí neulétla, protože má stejně jako já po prvním týdnu s dvojčátky - prvňáčky hlavu jako pátrací balón. Těšila jsem se na rozhovor, ale uvnitř plátku byly jen dvě strohé otázky a nic zábavného. Hodila jsem leták do tříděného odpadu a rozhodla se, že budu muset něco napsat sama.
První týden školy jsme prolétli takovou rychlostí, že až o víkendu jsem se zastavila a pochopila, že přišel podzim a vlaštovky se už scházejí na poradu před odletem. Co se děje na domácí či světové politické scéně, netuším, neb jsem se snažila zorganizovat školní výbavičku, zaplatit šílené peníze krát dvě a rozdělit do správných tašek správné počty toaletních papírů a papírových kapesníků – do třídy a do družiny. Vážně je na tom české školství tak špatně, že nemají ani na toaleťák??
První den školy přišly děti s tím, že mají hned zítra přinést desky na sešity – velké i malé. Ač jsem si na třídních schůzkách v červnu psala každé slovo a dvakrát si přečetla brožurku pro rodiče prvňáčků, někde se stala chyba, máme desky na písmenka, na čísla, ale ty na sešity mi nějak unikly…ještě že máme hned vedle školy papírnictví! Mimochodem výborný marketingový tah. Sehnali jsme.
Následující den jsem opět mířila do papírnictví, tentokrát pro obaly na učebnice. Požádala jsem paní prodavačku o obaly do první třídy, načež paní na mě hned vychrlila rozměry (nikdy jsem si nepamatovala ani rozměry klasické A4, asi nejsem „rozměrový typ“), do háje, proč jsme si ty knihy nevzala s sebou! Paní to zkusila jinak – kolik jich je. To jsem zvládla. Byly 4. A jak se jmenují? Tak to jsem už vůbec netušila. Musela jsem vypadat velmi bezradně, paní prodavačka však evidentně umí pracovat i s totálním ignorantem obalů a učebnic. „Jsou 3 větší a jedna menší – ta menší je Cestička do školy?“ Ptá se paní prodavačka. „Ano, jsou tři větší a jedna menší, jak se jmenuje, netuším, ale je taková divná.“ Odvětila jsem a v tu ránu jsem způsobila v papírnictví poprask, protože jsem řekla, že Cestička do školy je divná. Nicméně jsme se shodli na tom, že to je ta správná kniha. Tak mi paní umotala dvě sady obalů a ptala se mě, jestli už jsme dostali „takovou modrou, co se otevírá takhle“ – pochopila, že o učebnicích se mnou musí komunikovat názorně, posunky a v barvách, víc po mně nemůže chtít ;-). „Ne, ještě jsme ji nedostali.“ Paní odvětila: „tak tu dostanete zítra, chcete si na ni vzít obal hned, nebo si pro něj přijdete zítra znovu?“ „Vezmu si ho hned a zítra si ráda přijdu zas pro něco jiného.“
Další den jdeme s dětmi ze školy a ptám se jich, zda dostaly „takovou modrou knížku, co se otevírá takhle?“ A dostaly! V našem papírnictví nejen vědí, co potřebuji, když tam přijdu, aniž bych to uměla vysvětlit, ale dokonce vědí i to, co budu potřebovat a o čem ještě ani já sama nevím! A proto miluji život na malém městě!
