Jsou muži stále ještě lovci – dobyvatelé, kteří usilují o svou ženu? Nebo se z nich stali sběrači, kteří berou, co najdou, s cílem vytvořit si zásoby? A proč nám nestačí jeden signál osudu?
Nějakou dobu jsem udržovala virtuální kamarádsko platonický vztah s jedním pánem. Bydlíme od sebe daleko, takže počítač byl náš velký přítel. Poměrně dlouho jsem řešila, zda chci, či nechci, aby tento vztah zůstal „jen“ kamarádský. Část mne si říkala, že by to bylo rozumnější, druhá část cítila to jiskření. Postupem času nastala chvíle pro vzájemnou schůzku. Ta se však nemohla uskutečnit kvůli skutečně objektivním okolnostem. Jasné řízení osudu. Pro mne signál, že to setkání nemělo být. Přesto jsem dál udržovala virtuální kamarádsko platonický vztah s jiskřením. Chtěla jsem si to nechat otevřené s tím, že uvidíme, jak to půjde dál. A čas běžel… a já byla stále ujišťována o své kráse a jedinečnosti…až opět nadešel čas k další možné schůzce.
Začala jsem o ní uvažovat. Nějak jsem pozapomněla na první zásah osudu… Přesto se mi hlavou kmitla velmi rychlá myšlenka: jednou už se díky objektivním skutečnostem schůzka nemohla konat. Má být teď? Nebo ne? Co se stane tentokrát? Mladý pán se zdál být jistý tím, jaký je jeho zájem. A stále mne o tom ujišťoval. O tom, jak o mne stojí, o tom, jak jsem výjimečná. Zatímco já si jistá nebyla a svoje pochyby jsem nezakrývala. Občas jsem si prošla pár inzerátů na jedné internetové seznamce. Jen tak, kdyby náhodou… Navíc – kdy jindy si člověk může prohlížet seznamovací inzeráty naprosto svobodně, než když je single?
Stejně jsem to udělala i tenkrát večer. K mému velkému překvapení jsem našla inzerát svého virtuálního ctitele! Toho, který má zájem jen o mne. Tedy měl. Údajně. Asi. Možná? Každopádně teď hledá druhou polovinu jablíčka, jak stálo v inzerátu.
Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Ta doba, kdy muž usiluje o ženu a opravdu se snaží jen o jednu, už je úplně pryč? Anebo nikdy nebyla a je to jen pohádka? Měli princové v záloze seznam s dalšími princeznami, kdyby jim ta jejich vyvolená dala košem? Muži už nejsou lovci - dobyvatelé, kteří se snaží dobýt si srdce ženy, což se mnohdy nestane hned a není to snadné? Lovec, který jde za svou kořistí, se ale nenechá rozptylovat! Když má na mušce jelena, nevěnuje pozornost kolem běžícím zajícům. Pověsili lovci pušku na hřebíček, a stali se z nich sběrači? Berou, co najdou – tu ostružinu, jindy zase jablíčko…
Možná jsem naivní a nejsem dobrý taktik, když narovinu a upřímně sděluji, že si budoucnost s dotyčným zatím neplánuji, protože nevím, co bude? Měla bych spíš hrát divadlo, naoko si ho zavázat, a pak říct „děkuji, nechci, změnila jsem názor“? Je upřímnost ve vztazích na místě, nebo je výhodnější hrát divadlo? A co když nás to hraní jednou vyčerpá natolik, že už nezbude energie na každodenní vztahové peripetie?
Každopádně jednou věcí jsem si v tu chvíli jistá už byla: osud opět zasáhl a já jsem věděla, že setkání nebude. Tentokrát proto, že ho nechci. Možná nejsem laňka, ale rozhodně nejsem jablíčko.
Osud mi dopřál jeden dovětek, díky kterému jsem neuzavřela tento virtuální vztah rozzlobená, ale smířená a s přáním, abychom zůstali přáteli. Stává se Vám, že si někdy přečtete větu, která je jako stvořená pro Vaši situaci? Nebo potkáte někoho, kdo Vám řekne přesně to, co jste v tu chvíli potřebovali slyšet? Anebo si třeba poslechnete v pravý čas tu správnou píseň?
Když jsem sama doma, pouštím si rádio, někdy ho poslouchám, jindy je to spíš kulisa při toku mých myšlenek. Stejně tak vnímám i hudbu z rádia – většinou podprahově, ale někdy se zaposlouchám i do textu. Při mém přemítání o lovcích a sběračích přitáhl mou pozornost konec písně Johna Lennona, Woman. Kde se zpívá: „Woman, let me explain, I never meant to cause you sorrow or pain…“. („Ženo, dovol mi, abych Ti vysvětlil, že jsem Ti nikdy nechtěl způsobit smutek ani bolest.“)
A tak mi osud do třetice dopřál své znamení.
