Jeden můj přítel mě nedávno přivedl k úvahám o čisté lásce – co to je? Existuje vůbec? Jak vypadá? Je jí člověk vůbec schopen?
Čistá láska běží i se zlomenou nohou, když druhému může zachránit život.
Čistá láska nedává druhou šanci jen jednou, ale nespočetně krát.
Čistá láska čeká, až pro ni bude místo.
Čistá láska dává druhému prostor i na úkor vlastní touhy.
Čistá láska překonává překážky, i když jí hrozí pád.
Čistá láska pozná, kdy je třeba mluvit a kdy mlčet.
Čistá láska ví, co říct v pravou chvíli.
Čistá láska se ptá a naslouchá, je schopna uslyšet i to, co nechce slyšet.
Čistá láska je silná a odpouští.
Čistá láska se nebojí o sebe, protože to nemá zapotřebí.
Čistá láska roste a životní karamboly ji posouvají dál.
Čistá láska podá pomocnou ruku jenom proto, že to druhý potřebuje, přestože sama z toho nemá pro sebe žádný zisk.
Čistá láska se raduje z úspěchů, nesrovnává se, nezávidí.
Čistá láska se usměje na ulici jen tak.
Čistá láska popřeje prodavačce v obchodě hezký den, protože před sebou vidí člověka, ne pracovní sílu.
Čistá láska posílá dobro dál, jenom z principu lásky samé.
Do jaké míry jsme schopni takové lásky? Kolik v ní je lidského a kolik nadpřirozeného? Často nám v ní něco brání a je svým způsobem jedno, jestli to „něco“ nazveme egoismus, id nebo dědičný hřích. Když se rozhodneme pokusit se žít čistou lásku, budeme dělat chyby – větší i menší, jsme jenom lidé. Ale i ty nejmenší pokusy stojí to zato.
