Bezmála před rokem jsme se s mužem dočasně přestěhovali do Velké Británie. Je tu střídavě zamračeno a slunečno. A já se pořád nemůžu rozhodnout - je mi lépe tady nebo doma?
Od počátku roku 2016 žiju a pracuju se svým mužem ve Velké Británii. Nápady psát o našich zážitcích z Velké Británie jsem pokaždé zavrhla s tím, koho by to asi tak zajímalo, třeba by se na mě za moje názory mohl někdo zlobit, navíc blogů a webů o cestách vzniká taková spousta… Když jsem si ale šla jeden všední den zacvičit do tělocvičny ve Wardingtonu, kde teď žijeme, a způsobila při tom hlasitý poplach na celou vesnici, umínila jsem si, že je čas nebýt lakomá a podělit se se svými zážitky veřejně. I kdyby se na mě měl někdo kvůli tomu rozzlobit.
Je jasné, že každému přináší dlouhodobý pobyt mimo domov jiné zážitky a zkušenosti. Já bych chtěla popsat své pocity a názory, které mi za necelý rok strávený ve Velké Británii různě víří hlavou a které se postupně mění a ustalují.
S NADŠENÝM OČEKÁVÁNÍM
Jela jsem do Anglie s nadšením a očekáváním. Milovala jsem (a stále miluji) anglické romány. Četla jsem sestry Brontëovy, Jane Austenovou, Charlese Dickense, Thomase Hardyho, v jedenácti jsem očekávala sovu s dopisem z Bradavic a na vysoké připravovala eseje o prvních anglických sufražetkách. Před rokem jsme se s mužem rozhodli dát výpověď z práce v Čechách a zkusit štěstí v zahraničí. Volba padla právě na Spojené království. Oba jsme pracovali ve státní správě a měli ten typ práce, o které si rodiče myslí, že představuje zlatý důl a my si ten „flek“ budeme držet až do důchodu a možná i chvíli po něm. Nám dvěma to ale nestačilo, a tak jsme se rozhodli pro změnu. Počítali jsme s tím, že v zahraničí budeme začínat od nuly, vykonávat i podřadnější práce, ale za mnohonásobně lepší mzdu. Jeli jsme vybaveni autem, do kterého jsme naskládali náš dosavadní život, znalostmi anglického jazyka a odhodláním. Manželův kamarád, který žil v Anglii už řadu let, nám nabídl do začátku útočiště ve vesnici nedaleko Oxfordu a hodně nám první dny pomohl.
Za krátko jsme se rozkoukali, našli si bydlení a oběhali si povinné byrokratické kolečko. Bylo to podobné jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Každý, kdo chce ve Velké Británii pracovat, si musí zařídit tzv. National Insurence Number, při žádosti o toto číslo po vás ale úředníci chtějí vaši britskou adresu. Byt nebo pokoj vám ale nechce nikdo pronajmout, dokud nedoložíte, že jste řádně zaměstnaní. Ale bez NINo vás nikde nezaměstnají… Nicméně vždycky se nakonec najde řešení. Netrvalo to dlouho a našli jsme oba práci. Já jako obsluha v italské kavárně, můj muž začal pracovat přes agenturu jako asistent kvality – metrolog (volně přeloženo :-))
PRVNÍ DOJMY - NĚKDY KLAMOU
Zpočátku jsem byla překvapená a nadšená. Téměř ze všeho. Jak ale pravil pan lékárník v Cimrmanově Dobytí severního pólu: “Jsou chvíle, kdy by se měli optimisté popravovat.” :-)
Jedním z mých prvních poznatků v Anglii bylo, že pracovníci ve službách jsou přívětivější než u nás. Úředníci, prodavačky v supermarketu i sekretářky pracovní agentury se na vás usmívají. S ubíhajícím časem, jsem si uvědomila, že se tu sice často setkávám s úsměvy, ale mnohdy jsou to úsměvy strojené a neupřímné. A stejné je to i s naučenými konverzačními frázemi. KAŽDÝ se zeptá How are you, ale kolik lidí z deseti to opravdu zajímá? A kolik z nich vůbec čeká na odpověď? Přimělo mě to zamyšlení a já jsem si uvědomila, že lidé v České republice jsou pro mě tak nějak přirozenější. Dívám se na to teď z trochu jiného úhlu pohledu a říkám si, že každý může mít ke svému chování nějaký důvod. Není třeba pouštět se do historických detailů, nicméně nemůžeme vymazat čtyřicetileté období naší nedávné historie, kdy měli lidé ohraničené možnosti a příležitosti, nemohli téměř nikomu věřit a důvodů k úsměvu bylo pomálu … Ale nabízí se námitka, jestli zkrátka není lepší úsměv, ať už je míněný upřímně nebo ne :-)
Návštěvníci kavárny ke mně byli přívětiví a laskaví, připadali mi otevřenější než u nás a nedávali nijak najevo, že bych pro ně byla coby servírka něco jako služka. Vzbuzovali ve mě pocit, že jim přináším kromě kávy také radost... Výplatu jsem měla jednou za týden a stejně tak i den volna. Co se týče anglického jazyka, všimla jsem si, že mi z počátku dělalo problém přesně formulovat, co chci říct. Především tedy v rušné kavárně, kde bylo potřeba spoustu věcí pohotově vyřídit. V takové situaci občas ne a ne spěšně přijít na to správné slůvko, abych rychle mohla vyjádřit, co mám na srdci – „paní chce cappuccino, ale bez našlehané pěny, potřebuju rychle utěrku, my jsme se nepochopili, kde vytisknu kopii účtenky….“
Během práce v kavárně jsem se setkala s tím, že lidé moc dobře vědí, co chtějí. Vždycky jsem si myslela, že scény ze zahraničních filmů, kdy si zákazník v restauraci dlouze objednává „extra tohle a extra tamto bez tohoto“, mají být jedním z humorných prvků. Až tady jsem zjistila, že ono je to opravdu běžné a nikdo se tomu nepodivuje. Musím uznat, že zákazníci byli až na výjimky milí a přátelští. Když ale někteří spustili monolog o své objednávce (řecký salát, ale místo feta sýru kuřecí maso, olivy ano, ale pouze černé, extra cherry rajčata, ale pouze pěkně kulatá, žádnou cibuli a místo olivového oleje balsamico), zůstával mi rozum stát. Usmívali se při tom sice od ucha k uchu, i když zároveň dávali najevo, ať se opovážíme jim tam ty zelené olivy dát také. Nemůžu se zbavit pocitu, že z jejich sladkého vyjádření ukapával jako med egoismus a snad i určitá rozmazlenost, i když to možná není nejlépe zvolený termín. Jednou, když si zákaznice podobným způsobem vymýšlela a zároveň i stěžovala, že něco není podle představ, ji její partner vtipně upozornil, že už by to možná stačilo, dotyčná dáma však s nosem nahoru odpověděla: „Já zkrátka vím, co chci!“ A přesně tímhle se tu většina řídí: JÁ to CHCI. A také to mít budu. Proto ta narážka na rozmazlenost – připomíná mi to totiž trochu malé dítě v cukrárně, které si dupne, že tu zmrzlinu prostě TEĎ CHCE.
Ale vždy jsem snažila řídit heslem "náš zákazník, náš pán", i když někdy to bylo setsakra těžké. Historky z práce v kavárně jsou ale na samostatnou kapitolu. Ať mám o čem psát zase příště....
