Filozofické zamyšlení o naší cestě

Následující příspěvek bude možná působit jako neucelená změť názorů a myšlenek. Pokusila jsem se o shrnutí toho, co se mi od našeho příjezdu do Anglie honilo hlavou a na co jsem přišla. Snad to bude alespoň trochu dávat smysl.

Cíl: vydělat a poznávat

Náš současný pobyt v Anglii je spojený s prací i cestováním. Chceme si to užít a zároveň i našetřit peníze. Jasně, rádi si dáme na výletě kávu nebo pivo v hospodě, v tomhle se snažíme příliš neomezovat, ale zároveň neutrácet za zbytečnosti. Občas si koupíme nějaké vybavení na sport nebo na další cesty, ale v zásadě se pokoušíme nevyhazovat peníze zbytečně. Obzvlášť já jsem taková, že se držím spíš při zemi a třikrát se zeptám, zda danou věc opravdu nutně potřebuju. Minimální mzda v Anglii je mnohonásobně vyšší než u nás, takže peníze přibývají rychleji, než kdybychom zůstávali doma a měli „lepší“ pracovní pozice. Ano, děláme tu i práce, po kterých bychom u nás asi příliš netoužili. Jsem ale přesvědčená, že důležitější než samotná práce je kolektiv, ve kterém pracujete. U nás bych navíc stejnou práci (servírka v kavárně) nedostala tak dobře zaplacenou…

Strach z neznámého

Ze začátku to byl pro mě zvláštní pocit, zanechat ty relativní „jistoty“, které jsme měli doma v Čechách. Člověk se musel opravdu, ale opravdu postavit na vlastní nohy. Ne tak, že se odstěhujete do vedlejšího města a k rodině to máte 5 minut autem… Komunikujete v cizím jazyce, zjišťujete, že systém a komunikace se přece jen maličko liší od toho, co znáte nebo na co jste se připravovali. Když to zvládáte, stoupá vám sebevědomí. Pak ho zase něco srazí a vy se opět musíte snažit, protože nic není zadarmo. Strach z neznámého jsem samozřejmě zpočátku měla, tím se vůbec netajím. Jsem spíše temperamentní a extrovertní, ale ne takový dobrodruh a extrémista jako můj muž. Když se něčeho opravdu ale opravdu bojím nebo mám před tím respekt, netrpím nepřekonatelnou touhou to zdolávat jako většina lidí. Neláká mě třeba skočit po hlavě dolů bungee jumping a osobně neberu jako žádnou výzvu to zkoušet. Vnímám rozdíl mezi tím se „překonávat“ v něčem, co mě samotnou láká, a mezi tím se „trápit“ a dělat něco jenom proto, abych někomu ukázala, že to dokážu. Jistě -  ráda posouvám své hranice a vymaňuju se ze svých obav tím, že je překonávám. Ale nemusím kvůli tomu jít do extrému a dělat něco, o čem nejsem přesvědčená a před čím mě intuice varuje. Nebo je to pud sebezáchovy? Možná…

Proč jsme se vydali na cestu?

Fráze, že cestujeme s cílem „poznávat něco nového a rozšířit si obzory“ jsou otřepané, ale nic naplat, zároveň i pravdivé. Pocit svobody, který při cestování zažívám, je krásný, užívám si ho. Zároveň ale i trochu nebezpečný, protože potom se vám jen těžko bude chtít vracet do „reality“. Mě cestování neskutečně posunulo v tom, že jsem i uvědomila cenu domova a hodnotu přátelských i rodinných vztahů. Samotnou mě překvapilo, jak mi chybí to „domácí“. Takové prkotiny, o jakých bych to nikdy neřekla – pitomost jako jít ráno pro rohlíky tam, kde to znám… Nečekala jsem, že mi budou chybět právě ty stereotypy, které mě předtím rozčilovaly. Jasně, člověku se stýská, ale zároveň si uvědomuje, že kdyby se do toho zase vrátil, po chvilce ho to začne zase štvát. Dívá se na to z druhého břehu idealisticky a přijde mu, že to na opačné straně je vždycky lepší. Chápu teď některé věci jinak, například to, jak mě rodiče vychovali. Ještě o mnoho víc si cením pravého přátelství, upřímnosti a férovosti, jakkoli to zní otřele. A nade všechno také českého selského rozumu a humoru.

A co týče stesku… Díky tomu, že cestuju se svým milým mužem, jsem na tom dobře. Opravdu, když je se mnou, jsem v klidu. Stýská se mi po domově, rodině, kamarádech, známých místech… Ale osamělá si nepřipadám. Máme celkem hodně času na povídání a přemýšlení. Vedeme spolu debaty o budoucnosti, o rozdílech, jaké jsou ve světe a u nás, bavíme se o tom, v čem jsme se poučili a plánujeme další kroky.  Pomáhá mi to utřídit si myšlenky. Učíme se z chyb a nabíráme nové zkušenosti, upevňujeme a měníme naše hodnoty. Je to pro mě osobně jedna velká škola, ne „ jen“ cestování. Vyžaduje to i pevné nervy a snahu na vztahu pracovat, nevykašlat se na to, i když procházíte řadou zátěžových testů. Mně například stačí, abych svému muži jen odsekla, a už mám z toho výčitky svědomí, protože to tak vůbec nemyslím. Pak se mu donekonečna omlouvám a on se mi směje. Ale to je život a každodenní realita. Není to pořád jen o úsměvech a polibcích.  A já jsem ráda, že i nesnáze řešíme spolu a zpravidla se jim nakonec zasmějeme.

Nikdy bych nekritizovala lidi, kteří necestují. Je to nejen příležitost, kterou dnešní doba nabízí, ale i obrovský trend. A ne každý má odvahu se někam vydat a udělat v životě razantnější změny. Mně také musel nasměrovat můj muž, sama jsem měla strach z neznámého. Vadí mi, když někdo komentuje a kritizuje něco, o čem nemá ani nejmenší páru. Každý má právo vyjádřit svůj názor – to je sice dobrá námitka, ale na druhou stranu by si měl každý sám nejprve zamést před svým prahem.  Vadí mi útočné komentáře na sociálních sítích, vadí mi „gaučoví“ kritici, vadí mi lhaní a míchání věcí do jednoho pytle. Ale to, že někdo zůstává v pohodlí domova a neobjevuje svět, je čistě a pouze jeho věc.