Zrušme státní vyznamenání

Aneb Světská sláva, polní tráva. Nechci se pouštět do polemiky o jménech, ale je opravdu nutné někoho vyznamenávat?  Proč člověk tak touží po tom nesmyslu na hrudi? Po památníku? Po pamětní desce? Po hvězdě  na chodníku? 

Odměnou za dobrý čin je to, že  jsi jej vykonal.  Takhle by měl uvažovat, každý člověk. Pokud budu takhle uvažovat,  pokud já sám budu spokojen s tím, co jsem vykonal, tak nepotřebuji nějaké veřejné uznání.           Proč se vyznamenávají jen někteří jednotlivci. Čím si zasloužili? Proč nebyli vyznamenáni všichni studenti, kteří se zúčastnili pochodu v listopadu 1989? Proč nejsou vyznamenáni všichni jednotliví občané tohoto státu, kteří chodí do práce a u výrobních linek trpí ? Nebo si snad pan prezident myslí, že pracovat u výrobní linky je sranda?  Pracoval jsem ve firmě Siemens v Mohelnici. Když přišla kontrola na  rychlost výrobní linky, tak vše bylo v pohodě. Sotva zmizela, tak se linka zázračným způsobem zrychlila. A to tak, źe jsem si připadal jako Charlie Chaplin v Moderní době.                                                                                               Každý člověk je důležitý. Každý, kdo dobře žije si zaslouží metál. Tak proč jen někteří. Proč o vyznamenaných může rozhodovat pouze jeden člověk?  Pak se nedivme a nepozastavujme  se nad jmény. Zamysleme se nad principem a způsobem výběru.                                                                                                     A teď  VY, vyznamenaní, opravdu si myslíte, že si vyznamenání zasloužíte? K čemu vám je?  Chvíli se s ním budete mazlit, utěšovat své ego. Pak ho odložíte do šuplíku a zapomenete. A po vaší smrti ho vaši potomci v lepším případě zpeněží, v horším ho hodí do popelnice. K čemu by jim bylo? A vám to už bude dávno jedno. Stanete se jen jménem v minulosti, jménem na seznamu vyznamenaných. Ale čím více historie člověk bude mít, tím více budete zapomínáni. Protože budou přibývat další a další.                            Stejně tak se jen řádkem v dějepise stanou pan Zeman a pan Klaus. Lidé, kteří devalvovali funkci prezidenta z Masarykovského stylu, který jsme po roce 1989 chtěli obnovit,  na vyřizování si účtů.                 Zrušme vyznamenání. Zrušme stavění pomníků. Dnes je oslavujeme, zítra je budeme zatracovat. A sochy budou padat nebo se přemísťovat.                                                                                                                                 Pokud někdo dobře vykonává svoji práci, měl by mu stačit osobní pocit radosti z dobře vykonané práce. Proč se člověk sám nerozhodne, že jen vykonal něco dobrého, a proto neptřebuji žádnou medaili. Vnitřní pocit radosti je víc, než tíha kovu na prsou. Ta tíha kovu může člověka hodně změnit. Já mám medaili. Kdo je víc?    Teď mám medaili. A teď chci sochu. A budete se mi klanět. Podívejte se, jak dopadl muž zvaný Ježíš Kristus?  Z obyčejného duchovně obdařeného člověka ho jeho následovníci přivedli  až ke kultu osobnosti.   A tím se jeho odkaz stal peklem pro jeho následovníky.                                                                      Co na závěr? Člověk upředňostňuje vnější svět před vnitřním. Proto vždy bude hledat někoho nebo něco, před čím se bude plazit.   Tak sem ty medaile. Má hruď jich pojme mnoho a mnoho. Čím víc tím líp. Čím víc, tím déle na mne nezapomenete. 

Opravdu?